Klávesové zkratky na tomto webu - základní­
Přeskočit hlavičku portálu

FARMÁŘ: Soukromníky na vesnici stále nechápou. Lidem se nechce dělat

  9:44aktualizováno  9:44
Před třiadvaceti lety se Miroslav Šrůtek s rodinou přestěhoval z Prahy do vesničky na Vysočině, kde začal farmařit. Vztahy s místními zemědělskými družstvy jsou prý často napjaté. „Lidé jsou vůči farmářům většinou negativisticky naladěni a v zásadě všichni obdivují staré pořádky,“ říká v rozhovoru pro seriál iDNES.cz Lidé Česka.

Farmář Miroslav Šrůtek | foto:  Michal Šula, MAFRA

Jaká zvířata chováte a co pěstujete?
Chováme krávy na mléko a pěstujeme především krmné plodiny pro zvířata. Začínali jsme hospodařit se čtrnácti hektary a teď jich máme asi 230.

Lidé Česka

Seriál iDNES.cz

Lidé Česka

Zapomeňte na politiky, vrcholové sportovce, hvězdy showbyznysu a další celebrity. V Česku žilo k 1. lednu 2014 přesně 10 512 419 lidí a příběhy mnoha z nich jsou často zajímavější.

Portál iDNES.cz proto přináší seriál rozhovorů s mediálně neznámými lidmi. Pečlivě vytipoval reprezentanty sociálních či zájmových skupin napříč Českem a během roku zveřejní několik desítek rozhovorů, ve kterých zprostředkuje radosti i starosti zpovídaných.

Motto projektu zní:
Každý má co říci, na každém je něco zajímavého.

Projekt je inspirovaný cyklem slovenského deníku SME, který dohromady spojuje dva jiné nápady - motiv z fotografického projektu Humans of New York a motiv z knih výtvarníka Vladimíra 518 Kmeny a Kmeny 0 mapující osudy různých subkultur.

Máte zajímavý tip na dalšího hosta našeho seriálu?
Napište nám na na adresu: lideceska@idnes.cz

Dlouhá léta jste pracoval v Praze. Jak si člověk z města zvyká na fyzickou práci na farmě?
Blbě, ale musíte. Myslím, že jsem docela disciplinovaný. Když to nezvládáte fyzicky nebo psychicky, tak to prostě musíte překousnout.

Dnes ovšem práci zemědělcům částečně usnadňují moderní stroje. Nejde tedy už spíše o práci v klimatizovaných kabinách traktorů či kombajnů?
Je to pořád fyzicky náročná práce. Dnes třeba moje dcery ručně válí 230kilové balíky slámy na půdě, které jim tam naskladňuji jeřábem. Samozřejmě jsme hodně strojově vybavení, ale fyzické práci neutečete. Já se to dnes snažím přesouvat částečně na zaměstnance. Když jsem začínal, tak mi bylo pětatřicet a teď mi je padesát osm. Logicky vzato už člověk nemůže mít takový elán a energii.

Dcery a manželka tedy také pracují na statku?
Holky pracují o prázdninách, přes rok ne, protože se musí učit. Manželka vyučuje fyziku a chemii na gymplu, takže tu přes týden není. Během týdne jsem tu sám, takže musíme mít zaměstnance.

Kolik jich máte?
Teď jednoho. Chci ale přibrat ještě další dva. To byl náš stav dříve, ale obměna v zemědělství je velká. Neustále se seznamujete s někým novým.

Je těžké udržet si stálé zaměstnance?
Hodně nás poškozují velká zemědělská družstva. To lepší nebude, protože oni jsou schopni nabídnout lidem větší peníze. A jejich lidé jsou specializovanější, dělají jen jednu činnost. Kdežto od zaměstnanců chci všechny druhy práce. Měl jsem tady třeba dva roky kluka, který se vyučil na moderních strojích. Pak mi odešel do velkého podniku. Další věc je, že lidem se nechce dělat. Zdá se mi, že mladí jsou líní. Navíc jsem často znechucený z toho, jak jsou někdy ulhaní a nedisciplinovaní. Nemají k podniku žádný vztah, takže na ně stále musíte dohlížet, což je vysilující. Když se vám daří, tak vám závidí. Když se vám nedaří, tak jste slaboch. Vztah k podnikatelům, a zvlášť k těm v zemědělství, je hodně negativistický. Lidé s vámi příliš necítí.

Řešíte také problémy s alkoholismem?
Jednoho kluka jsem kvůli pití vyhodil, protože chodil nezřídka opilý do práce. Já sám nejsem abstinent, piji občas víno. Ale alkoholismus nesnáším.

Jaký je tedy dnes vztah mezi malými farmáři a bývalými „jezeďáky“?
To je závislé na lidech, jako v každém oboru. Často ale tyto podniky šíří informace, že soukromníci poškozují družstva. Je tu stále mentální problém se soukromými podnikateli. Bolševici v padesátých letech všechno rozmetali a lidé se odnaučili mít zodpovědnost za vlastní život i majetek. Teď tu najednou nastoupilo pár farmářů, kteří s nimi mají koexistovat. A mnozí v zásadě obdivují staré pořádky. Myslím, že moje generace je částečně zkažená a generace čtyřicátníků ještě také.

Když s nimi člověk vychází, tak je to fajn, ale obecně mi to přijde stále spíše na ostří nože. Řada lidí kdyby mohla, všechny soukromé farmáře zruší. Ve vedení velkých družstev je podle mě stále hodně bolševiků, kteří vyloženě nesnáší soukromý sektor. Já bojuji intenzivně s předsedou ze sousedního družstva. S ostatními to jde, snad mě ani nepomlouvají. Nejvíc si ale rozumím s lidmi, kteří na venkov přišli stejně jako já a začali tu dělat podobné věci. Třeba do vedlejší vesnice přišel kluk, který se ženou - grafičkou - chová sto kusů masného skotu. To jsou naši největší kamarádi.

Miroslav Šrůtek

Narodil se roku 1956 v Rumburku. Vystudoval ekologii rostlin na Přírodovědecké fakultě Univerzity Karlovy. Poté pracoval v Botanickém ústavu Akademie věd ČR. Na Přírodovědecké fakultě Jihočeské univerzity získal doktorát. Příležitostně tam dosud přednáší. V Benešově u Kamenice nad Lipou hospodaří od roku 1992. Má tři dospělé dcery.

A jak vás přijali starousedlíci?
To je stejné jako s těmi bývalými jezeďáky. Ti lidé pořádně nezažili soukromý sektor. Vnitřně vás nechápou. Ale musím na druhou stranu říct, že je tady pár rodin, které kdyby se něco stalo, tak nám pomohou. Ale obecně vzato soukromníky nemá rád nikdo. Je to nepříjemné, ale já už jsem si na to zvykl.

Co vás vedlo k tomu, že jste se rozhodl odejít z města a začít s farmařením?
Nemluvím o tom úplně rád, protože se mi trochu zdá, že se zpronevěřuji své nejstarší dceři, která leží už od roku 1991 na hřbitově. Ve čtyřech a půl letech zemřela na rakovinu. To byl asi hlavní impuls, proč jsme přišli sem a začali farmařit, abychom úplně nezcvokli. Já jsem vystudovaný ekolog a dlouhá léta jsem pracoval v Akademii věd. Manželka byla tehdy na mateřské. Trochu bezmyšlenkovitě jsme se rozhodli pro takovouto šílenost. Ale nelituji toho. Psychicky nás to zachránilo.

Pomohla ta změna prostředí? Nebo práce na farmě, protože nebyl čas příliš přemýšlet?
Je těžké popisovat situaci, když vám zemře čtyřleté dítě... Byla to extrémní situace. Každý reagujeme na různé pozitivní nebo negativní podněty různě. Moje manželka byla silná a nebylo to na ní tolik vidět, přestože tím trpěla. Ale já jsem nebyl schopen se s tím srovnat. Asi pět let jsem pořádně nedokázal mluvit s lidmi. Tady jsem byl najednou zapojený do fyzické práce. Sice jsem na to pořád myslel, ale už to nebylo tak hrozné, jako když byla holka půl roku nemocná. Já jsem tehdy pracoval v Třeboni na detašovaném pracovišti Botanického ústavu a klepal jsem se pokaždé, když zazvonil telefon, protože jsem vždy očekával to nejhorší. Každý pátek jsme s dcerou jezdili do Motola, někdy i v sobotu. Půl roku jsme nic jiného neřešili. Snažil jsem se pracovat, ale nešlo mi to, protože jsem na to stále myslel. Když po půl roce zemřela, tak to z nás sice částečně spadlo, ale zase přišla ta deka smutku. Vyřešili jsme to odchodem na farmu. Kdybychom v té situaci nebyli, tak sem asi nejdeme.

Ze smrti dítěte se člověk asi nikdy dokonale nevzpamatuje. Nepřišel jste však na jiné myšlenky, když se narodily další dcery?
To ano. Při každém porodu jsme se modlili, aby dítě bylo zdravé. My jsme věřící, což nám také dost pomohlo.

Fotogalerie

Proč jste odešli právě sem na Vysočinu?
Žena zdědila tento dům. I já jsem byl už jako dítě výrazně vázaný na Vysočinu, protože jsem jezdil k babičce a dědovi do Přibyslavi. Nemám rád placaté krajiny. Vysočinu mám rád. Nelpím na městech nebo na lidech, ale jsem mnohem víc vázaný na typ krajiny. Nebyl bych schopný žít třeba v Polabí. Úplně nejraději bych bydlel v boreálním lese v Kanadě a měl tam srub. To ale není moc reálné.

Nechybí vám město?
Vůbec. Já mám díky internetu propojení s kamarády i s dětmi, když jsou mimo republiku, což je velmi často. Když potřebujeme, tak si vyjedeme na dovolenou. Donedávna jsem jezdíval pravidelně služebně třeba do Jižní Koreje. Studovali jsme tam dlouhodobou dynamiku a strukturu lesů mírného pásma v národních parcích.

Jak jste zvládal kombinovat vedení statku s vědeckou prací v Akademii?
Rodina naštěstí kooperuje. Tchán nám hodně pomáhal. Nebýt jeho, tak by to ze začátku nešlo. V roce 1999 jsem s rodinou odjel na dvouletý postdoktorandský pobyt do Kanady na Ottawskou univerzitu. Tchán vedl dva roky farmu. Když rodina spolupracuje, tak se dá zařídit leccos.

Co soudíte o označení produktů eko a bio? Vinaři například říkají, že rozdíl mezi běžným vínem a biovínem je pouze v tom, že to běžné se stříká přes den, zatímco biovíno za tmy.
To není pravda. Samozřejmě, že jsou mezi ekologickými zemědělci i podvodníci, kteří to dělají jen pro peníze z dotací. Domnívám se ale, že většina biofarmářů je poctivých. Já osobně bych konvenční zemědělství nedělal. Pro mě je to otázka principu. Mimo jiné to vyplývá i z mého vzdělaní. Pro mě je ekologické zemědělství něco jako ochrana přírody. A k těm biovinařům - jsou to vesměs slušní lidé. Řada z nich používá biologické prostředky, které u nás vyrábí jedna brněnská firma.

Argumenty proti ekologickému zemědělství šíří klasičtí konvenční zemědělci. V Česku je totiž už asi devět procent plochy v ekologickém zemědělství a ona je to pro ně jistá konkurence. Navíc je tu lobbing výrobců chemikálií, v čemž je spousta peněz. Nálada části společnosti je i proto často proti biologickému zemědělství.

Komu prodáváte mléko?
Je odváženo do dvou německých mlékáren. Je to výrobce, který má přes třicet procent německého trhu s mléčnými výrobky. Protože měl nedostatek mléka v Německu, tak se začal poohlížet po okolních státech a kupuje asi třetinu biomléka, které se vyprodukuje v Česku.

Další rozhovory:

Lidé Česka

Nepropásněte ani jeden díl, objednejte si zasílání avíz na nová pokračování seriálu do e-mailu ZDE.

Minulý díl:

ZÁMEČNÍK: Neznám dům, kam se nedobýval zloděj. Nejslabší článek je člověk

Proč neprodáváte mléko českým zákazníkům? Výhoda ekologických produktů je přece i v tom, že se prodávají v místě, kde se vyrobí.
Češi o bioprodukty nemají zájem. V současnosti se bioprodukty prodávají prakticky pouze ve větších městech. Základní problém je, že čeští producenti biopotraviny předražují. V Německu jsou za rozumné peníze a víc se toho prodá. Obecná zásada by samozřejmě měla být, že jakákoli potravina se má prodávat regionálně a ne vozit třeba jablka odněkud z Argentiny. Pro mě je ale jednodušší, že za rozumné peníze prodám mléko do Německa. Navíc se k nám německý zpracovatel chová podstatně lepé než kdejaký ředitel jakékoliv české mlékárny.

Včelař Jiří Šturma v seriálu Lidé Česka říkal, že největším nepřítelem včely není průmysl, ale právě zemědělci se svými prostředky. Jde to skutečně i bez používání chemie?
Samozřejmě to jde dělat i bez chemie. My máme všechny prostředky přírodní. Chemická máme jen antibiotika na záněty vemene. Horší než umělé hnojení jsou pesticidy. Je logické, že když stříkáte chemii, která škodí hmyzu, tak negativně ovlivňujete i včely.

Stravuje se vaše rodina výhradně biopotravinami?
Pouze z vlastních zdrojů. Manželka vyrábí různé tvarohy a jogurty z našeho biomléka. Maso máme většinou své a vejce od sousedů. Manželka také naštěstí intenzivně zahradničí, takže přes sezónu máme nechemizované potraviny. Ale v zimě nemáme čas, abychom si někde kupovali biopotraviny, protože na venkově je prostě neseženete. V tomto jsou na tom lidé z měst lépe, protože tam biopotraviny seženou kdykoli v celé škále.

Když vyrazíte na výlet do města, zajdete i do fastfoodu?
Jasně. Já mám rád asijské kuchyně. Ale nesnáším hamburgery. Jsou chuťově hnusné. Nesnáším především sladké housky kombinované s masem. Dcery si hamburger ale občas dají.

Radost, strach a život

odpovídají všichni hosté seriálu

Co vám dělá v životě radost?
Pracovní pobyt v přírodě. Pro mě bylo vždycky kouzelné na měsíc vyjet třeba do Koreje. Tam jsem byl nespokojenější. Vždycky si vzpomenu na okamžik, kdy sedím v korejském lese, kde je daleko víc kytek, kolem mě létá různý hmyz, je tam klid a naprostá pohoda.

Z čeho máte největší strach?
Z toho, aby se mi něco nestalo. Vadilo by mi, že se dostanou do průšvihu lidé, kteří jsou na mě závislí.

Jak se vám v Česku žije?
Dobře, ale poněkud mě štvou Češi. Čím víc jezdím ven, tím víc si uvědomuji, jak jsme divný národ. Neumíme si vládnout, preferujeme nekvalitní lidi ve vedení státu, jsme nepřejícní a závistiví. Chováme se k sobě divně. Já mám například lepší kamarády v zahraničí než tady. Jsem proto rád, že naše dcery Svatava, Zdislava a Alžběta také hodně cestují a studují v zahraničí.

Letos nejsou podmínky pro chovatele skotu příliš dobré. Pastviny dlouho usychaly, klesá cena mléka... Jak se s tím vyrovnáváte?
U nás na Vysočině je situace lepší než třeba na jižní Moravě. Nechci to zakřiknout, se suchem jsme se zatím vcelku vyrovnali dobře. Louky jsou sice sušší, ale my máme od loňska celkem dost zásob senáže, takže snad vydržíme s vlastními zdroji. Pokud jde o cenu mléka, je stále dobrá a doufám, že to vydrží.

Častý je názor, že zemědělství se stává nejbezpečnější investicí a podnikáním bez rizika, protože když je neúroda, tak stát dorovnává ztráty dotacemi. A když je nadúroda, tak ji vykoupí za dobré ceny.
Já vlastně nevím, jaký na to mít názor. Obecně si myslím, že dotace jsou spíše špatné, protože křiví trh. Ale je pravda, že při nízkých cenách, jaké jsou na trhu, se to prostě nedá vyrobit. Dotace je třeba chápat jako investici společnosti do údržby krajiny. Navíc stát musí lidi na venkově nějak udržet, protože jinak by se všichni přesunuli do měst. Já jsem z mléka schopen zafinancovat provoz, ale už nejsem schopný financovat obnovu a rozvoj farmy. Kdybych dotace neměl, tak nekoupím jediný nový stroj a za deset let bychom skončili, protože by se všechno rozsypalo.

Dotace dostáváte na množství obdělávané půdy?
To jsou ty základní. A pak jsou dotace na údržbu krajiny, jako je kosení, pasení, znevýhodněné přírodní podmínky a tak dále. Je to poměrně specifikováno tak, aby dotace byly distribuovány na konkrétní opatření v krajině.

Neuvažoval jste o chovu dalších zvířat, třeba ovcí?
Ne. Mléko je v zemědělství to nejnáročnější, co můžete dělat. Kdybych se rozhodl pro něco dalšího, tak by to bylo asi zpracování mléka.

Jak ovlivňuje farmaření váš životní rytmus? Vstáváte a uleháte se slepicemi?
Ani omylem. Jak jsem říkal - začal jsem farmařit v pětatřiceti. Byl jsem zvyklý na cyklus, při kterém jsem chodil spát ve dvě ráno a vstával jsem v půl osmé. Vstávání nesnáším. Prvních deset let jsem opravdu vstával na pátou, ale už ve dvanáct jsem byl grogy. Dnes mám na dojení zaměstnance, začínají v pět. Jsou ale takoví „šílenci“ jako moje žena a tchán, kteří vstávají dobrovolně ve čtyři a chodí spát mezi sedmou a osmou. Já jsem ve čtyři ráno mrtvý muž a vstávám mezi sedmou a osmou ráno. Ale když zaměstnanci některý den nemohou, tak samozřejmě na dojení vstanu.

Co děláte, když právě nepracujete na farmě?
Dělám ještě trochu vědu. To mě baví. Teď dávám dohromady učebnici ekologie lesa. Tato práce mě hrozně těší, ještě víc než zemědělství. Do toho jsem se na začátku hrozně dlouho dostával. Ale teď už ho mám rád, vnitřně už mám k farmě blízko.

Projekt iDNES.cz Lidé Česka: přečtěte si další rozhovory

Lidé Česka
Článek se mi líbí






Hlavní zprávy

Najdete na iDNES.cz



mobilní verze
© 1999–2016 MAFRA, a. s., a dodavatelé Profimedia, Reuters, ČTK, AP. Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí, šíření či dalšího zpřístupňování článků a fotografií je bez souhlasu MAFRA, a. s., zakázáno. Provozovatelem serveru iDNES.cz je MAFRA, a. s., se sídlem
Karla Engliše 519/11, 150 00 Praha 5, IČ: 45313351, zapsaná v obchodním rejstříku vedeném Městským soudem v Praze, oddíl B, vložka 1328. Vydavatelství MAFRA, a. s., je součástí koncernu AGROFERT ovládaného Ing. Andrejem Babišem.