Právě to, co stojí v úvodu, říká zásada „odpovědnosti za ochranu“, jednomyslně přijatá světovým summitem hlav států a vlád zasedajících jako Valné shromáždění OSN v roce 2005 a následně uznaná Radou bezpečnosti. Neexistuje jasnější případ pro její aplikaci než dnešní Libye.
Jednotky plukovníka Muammara Kaddáfího, pozemní a letecké, povraždily stovky – možná až tisíc – Libyjců protestujících, zprvu nenásilně, proti excesům jeho režimu. Pokud Kaddáfí neodstoupí, jako neodvratné se jeví větší krveprolití. Potřebnost „kolektivního, včasného a rozhodného“ zásahu je mimořádná.
Rada bezpečnosti OSN
Zajištění bezletové zóny není jen tak
Rada bezpečnosti, která v prvních dnech krize reagovala s trýznivou obezřetností, se teď odvolala na zásadu odpovědnosti za ochranu a dohodla se – historicky vůbec poprvé – na zásadním souhrnu opatření k jejímu uplatnění: zbrojním embargu, zmražení aktiv, zákazu vycestování, a co je důležité, předložení situace Mezinárodnímu trestnímu soudu.
Taková opatření, stejně jako kroky podnikané v Radě OSN pro lidská práva i jinde, jsou potřebná, aby ukázala, že Kaddáfí už nemá žádnou mezinárodní podporu. Jsou sice nátlaková, ale vyhýbají se hrozbě vojenskou silou a jejímu nasazení. Budou k zastavení masakrů stačit? Je na čase vyhlásit a vynucovat bezletovou zónu? Nebo jít ještě dál a vyslat do oblasti jednotky s pověřením vykonat, co je třeba?
To je těžká volba. Ani nejvášnivější zastánce odpovědnosti za ochranu nemůže předstírat opak. Vyhlášení bezletové zóny není „měkká“ možnost: musí z něj plynout připravenost sestřelit každou stíhačku, bombardér či bitevní vrtulník, který ji poruší. To představuje obrovské riziko, že občané zasahujících zemí, kteří se v Libyi ještě zdržují, budou drženi jako rukojmí nebo že proti nim budou zavedena jiná odvetná opatření. Invazní síly, za předpokladu možnosti v krátké době je shromáždit, by ještě dále zvýšily sázky.
Nikoliv, že nikomu do toho nic není
Je důležité nespouštět ze zřetele, co je podstatou odpovědnosti za ochranu a s jakým záměrem byla tato zásada formulována. Na pozadí jejího zavedení bylo desetiletí mučivé mezinárodní nejednoty v 90. letech minulého století v tom, jak reagovat na zločiny hromadných násilností, přičemž globální sever povětšinou podporoval „humanitární intervenci“, jih se hlásil ke starému sloganu nevměšování se do vnitřních záležitostí jiných států a konsenzus nebyl na dohled. Výsledkem byl buď nevyzpytatelný, neúplný a kontraproduktivní zásah se souhlasem OSN – kupříkladu debakl v Somálsku roku 1993, rwandská genocida roku 1994 a masakr ve Srebrenici v roce 1995, anebo zásah, který byl sice konečně účinný, ale bez souhlasu OSN – a tedy nezákonný, jako v Kosovu roku 1999.
Lebky obětí genocidy nalezené v masovém hrobě u vesnice Nyabikenke.
Zásada „odpovědnost za ochranu“ se tento problém pokusila nově formulovat ve smyslu odpovědnosti, nikoli práv, a ochrany, nikoli intervence. Zároveň stanovila širokou škálu vhodných preventivních a reaktivních opatření, přičemž donucovací vojenskou intervenci pokládá až za poslední možnost. Doufalo se, že neschopnost států ochránit své obyvatele nebude už pokládána za věc, do které nikomu jinému nic není, jak tomu bylo celá staletí, nýbrž za věc týkající se celého světa.
Tato část úkolu se už celkem dobře naplňuje. Celosvětová reakce na hrůzy v Keni roku 2008 úžasně kontrastovala s netečností, s níž se setkala jatka ve Rwandě. Mezinárodní odsouzení Kaddáfího zvěrstev v současnosti bylo rychlé, bezvýhradné a prakticky jednomyslné. Nikdo neprohlašuje, že svrchovanost propůjčuje imunitu; posun v normativním konsenzu je víceméně kompletní.
Těžká rozhodnutí teprve čekají
Druhá velká naděje obhájců odpovědnosti za ochranu ovšem spočívala v tom, že principiální jednota usnadní dosahování shody na tom, co činit v praxi – jak normativní konsenzus promítnout v jednání. To se ukázalo jako těžší, jak doložily zkušenosti v Dárfúru, Demokratické republice Kongo a na Srí Lance. Vzhledem ke složitosti a citlivosti těchto záležitostí – zejména patří-li k možnostem vojenský zásah – není divu, že odpovědnost za ochranu zůstává neuzavřeným dílem, které se stále vyvíjí.
V Dárfúru lidé žijí v provizorních stanových městech už šest let
Ponaučení z minulosti netkví v tom, že by šlo o zásadu bezvýznamnou, nýbrž že ji v budoucnu musíme lépe využívat – a v Libyi právě tato budoucnost nastala. S ohledem na to, co je zapotřebí, jsou sankce, embarga a diplomatická izolace naprostým minimem. Pokud tato opatření okamžitě nezapůsobí a krveprolití bude pokračovat, nebude jiná možnost než udělat víc.
Vojenské možnosti by měly být vždy až posledním východiskem z nouze, ale v krajních případech je nelze vylučovat a Libye opravdu zachází do krajnosti. O bezletové zóně bude snazší uvažovat, až zemi opustí poslední ohrožení občané jiných států, a v plánování jejího zavedení by se mělo postupovat bleskově. Přese vše, co už Rada bezpečnosti vykonala, zůstává rozhodnutí právě na ní. V sázce není jen věrohodnost zásady odpovědnosti za ochranu, ale i její vlastní.
Gareth Evans je bývalý australský ministr zahraničí, emeritní předseda Mezinárodní krizové slupiny a spolupředseda Mezinárodní komise pro otázky intervencí a státní suverenity. Je autorem knihy The Responsibility to Protect (Odpovědnost za ochranu) s podtitulem Jak jednou provždy skoncovat s masovými zvěrstvy.
Copyright: Project Syndicate, 2011. Z angličtiny přeložil David Daduč, titulek a mezitiulky jsou redakční.
