Je jasné proč, vždyť viníky vyvražďování Arménů, ke kterému došlo především za první světové války, jsou právě Turci. Počet obětí se odhaduje až na jeden a půl milionu.
Návrh ještě musí projít francouzským Senátem, ale i tak se pochopitelně už teď vedou spory o vhodnosti takového zákona.
U Turků je to jasné, ti mají máslo na hlavě. Od loňského prosince byl v Turecku stíhán spisovatel Orhan Pamuk za "veřejnou urážku tureckého národa". Ta spočívala právě v tom, že o genocidě Arménů mluvil. Nakonec soudu unikl, v čemž velkou roli sehrál i tlak Evropy.
Jakousi ironií dějin pak Pamuk dostal Nobelovu cenu za literaturu právě v den, kdy byl ve Francii zákon Národním shromážděním schválen. Třeba v tom někdo uvidí jasné rysy spiknutí.
Zákon se však nezdá ani lidem, kteří smutný osud "tureckých" Arménů nepopírají. Ptají se spíše, zda má být skutečně úkolem zákona hlídat interpretaci minulosti. Nejde tu jen o nějaký francouzsko-turecký spor.
Podobné zákony mají i jiné země, stačí si vzpomenout na britského historika Davida Irvinga, který sedí v rakouském vězení. Irving za popírání holokaustu dostal tři roky. (Přitom v Británii mu už jeho lži byly prokázány a jeho kariéra se ocitla v troskách.)
Genocida Arménů a holokaust mají jistě podobné rysy. Kdybychom však byli důslední, bylo by třeba přijmout zákony proti popírání všech genocid, alespoň všech těch, kam paměť sahá a jejichž "vymazání" se ještě někoho může osobně týkat. Jenomže pak by se mohli logicky ozvat příslušníci všech národů a menšin, které někdy někdo cíleně likvidoval.
Museli bychom mít jednotlivé zákony proti popírání genocidy v Súdánu, Rwandě a Bosně. Můžeme se propadat do bažin historie stále hloub a chtít potrestat všechny, kdo budou popírat zločiny Rudých Khmerů v Kambodži, cílenou likvidaci Tibetu, Tibeťanů a tibetské kultury komunistickou Čínou, řádění kulturní revoluce v Číně samé, Stalinovy hladomory a pogromy likvidující Kazachy či Ukrajince. A to jsme ještě nezmínili sudetské Němce.
Dalo by se to vyřešit paušálním zákazem popírání všech genocid, ale to bychom si nepomohli, neboť by se rozhořely soudní války o to, kdo má na svou vlastní genocidu nárok. Indiáni zlikvidovaní Cortesem? To by v intelektuálních kruzích snadno prošlo. Ale co kdyby někdo vytáhl řádění francouzské revoluce a cílenou likvidaci katolického duchovenstva?
Definice tohoto zločinu je velmi široká. Genocidou se rozumějí všechny činy směřující ke zničení nějaké skupiny, národní, etnické, rasové nebo náboženské. Politické a sociální skupiny byly kdysi z mezinárodně uznávané definice vyjmuty, protože to tak chtěli Sověti. Věděli proč.
Skupina nemusí za oběť padnout celá, stačí jen její část. Smrt nemusí nastat hned. Součástí genocidy je fifyzické nebo psychické týrání lidí, popřípadě se dá provést "nepřímo" tak, že jsou oběti uvrženy do tak nuzných podmínek, že je to bude nejspíš stát život. Pachatel může také usilovat o snížení porodnosti nebo odebírání již narozených dětí.
Do takovéto definice už se vejde značná část dějin 20. století, bohužel. A už vidíme obhájce, jak se vyžívají v jemnostech: třeba, že v tom či onom případě nešlo o genocidu, ale jen o nějakou spontánní čistku, výlevy spravedlivého hněvu, deformace a tak dále.
Průměrně inteligentní a alespoň lehce s historií obeznámený člověk žádné dobře zdokumentované zločiny nepopírá. Pokud tak někdo činí, mělo by stačit usvědčení popírače ze lži. V chytré společnosti ho to vyřídí samo. V hloupé společnosti je zákon zakazující názory a jejich projevení zbytečný.
Pokud chtějí evropští politici prospět věci, měli by podpořit snahy ozachycení minulých událostí. Dřív, než stopy zaniknou nebo je někdo smaže. Lidský život je krátký, paměť ještě kratší, následky dějin však dlouhé.
