Zamítl nutnost jakékoliv vyšetření toho, zda viníkem byla rada, nebo fakt, že rada neměla pravomoc ve věci jednat, že tuto pravomoc jí v kritické době parlament odňal. Pan ministr měl ve věci jasno. Očekával bych od právníka Svobody poukaz na českou právní normu, kterou Rada v případě sporu mezi CME a CET 21 porušila, pan ministr se ale dokázal jen odvolat na výnos arbitráže.
"To znamená, že my, jakožto ctitelé zákona a principu právního státu, budeme ctít pravomocná rozhodnutí a nebudeme říkat, že arbitráž je něco, co nás nezavazuje." Arbitráž se ale týkala jen věci odškodného. Je však rozsudek něčím, co nahrazuje zákony České republiky? Jestliže arbitráž rozhodla, že viníkem poškození žalobce je Česká republika, která byla v arbitráži žalovanou stranou, znamená to, že rozhodnutí arbitráže nahrazuje český soud, znamená to,že o vině z hlediska právní odpovědnosti je jejím výnosem rozhodnuto, že vinen je český správní orgán? Pokud tento správní orgán poukazuje na svou bezmocnost v případě jednat, vzhledem k tomu, že byl povinen postupovat v rámci a v mezích platných zákonů České republiky, určuje oprávněnost jeho obhajoby výnos arbitrážního tribunálu? Je arbirážní tribunál ustanoven jen k tomu, aby rozhodl ve sporné záležitosti, nebo jsou jeho výnosy nadřazeny české ústavě, českým zákonům a českým soudům, a určují podíly viny na české straně? Tyto otázky zůstávají neodpovězeny, a hledání odpovědi je podle právníka Cyrila Svobody nepřípustné. Není důležité zjistit pravdu, ta je už daná, všichni přece víme, kdo za to může, a při vyšetřování hrozí nebezpečí, že by se na to mohlo zapomenout, že by třeba mohli být zjištěni nesprávní viníci. Pan ministr, kromě obecného prohlášení, že akceptujeme výnos arbitráže, na rozdíl od svých kolegů poslanců a právníků, které kritizoval za neznalost práva, nepoužil jediný právní argument,a nakonec hlasoval pro usnesení, které nebylo na programu zasedání sněmovny, a o němž nebyla vedena rozprava.
"Neustále se hledá ona spravedlnost a neustále se šetří a šetří, až lidé zapomenou, kde byl původ toho sporu."
S panem ministrem souhlasí i jeho vládní kolega, rovněž právník, ministr spravelnosti Rychetský, který proslul svým výrokem proneseným při jiné příležitosti:
"Něco musíme udělat, ten výrok musí být opačný."
Nikdo přeci nemůže od pana ministra spravedlnosti žádat, aby se znovu dostal do podobné situace, a musel uvažovat o "nápravě" výsledků nějakého šetření, nebo soudu, který by mohl určit "nesprávné" viníky. Arbitráž nás přeci zavazuje.
Ministr zahraničí považuje hledání práva za cosi zbytečného, on je má v malíčku. Dokonce kárá kolegy poslance, právníky, za nedostatečnou znalost práva. A považuje za správné pokárat i presidenta reubliky za to, že se nevhodně vměšuje do zahraniční politiky, a dovoluje si vyslovovat vlastní názory o vstupu České republiky do Evropské unie.
Pan ministr je v tomto svém názoru posílen i jinými autoritami. Jiří Pehe píše o roli presidenta "Oficiální zahraničně-politickou linii země sice podle ústavy určuje vláda, jenomže naši partneři v EU nejsou nezbytně s rozdělením mocí v České republice obeznámeni. Netuší tedy vždy, že tam, kde se Klausovo stanovisko liší od stanoviska vlády, prezident pouze vyjadřuje své názory. Teprve kdyby šlo o rozhodnutí, které Českou republiku zavazuje, musí být prezidentovo stanovisko posvěceno vládou.
A Petr Uhl píše v Právu 22.4.2003:
"Role prezidenta je ještě slabší. Jako součást moci výkonné jmenuje a přijímá velvyslance a zastupuje stát navenek. Každé jeho zahraničněpolitické rozhodnutí ale vyžaduje spolupodpis premiéra či jím pověřeného ministra."
Pan Pehe se mýlí, jediný výkon presidenta v oblasti zahraniční politiky, který musí být podle ústavy někým "posvěcen", je jím sjednaná mezinárodní smlouva, kterou mimochodem útava dává presidentovi právo sjednat a uzavřít, je dokonce tím ústavou stanoveným ústavním činitelem, který takovou smlouvu sjednává a uzavírá, pokud tuto pravomoc nepřenese na vládu čí jednotlivého ministra. A ani tu mu, pokud by se rozhodl jí sjednat a uzavřít, neschvaluje vláda, ale parlament.
Pan Uhl se, jako obvykle, mýlí ještě víc, není jediné presidentské ústavní pravomoci v zahraniční politice, která by vyžadovala spolupodpis premiéra.
Všechny pravomoci presidenta, které ústava taxativně jmenuje, jsou výlučnou pravomocí presidenta.
Mezi nimi je i zastupování České republiky navenek.
Všechny kroky presidenta, ke kterým mu ústava dává pravomoc, a které vyžadují spolupodpis předsedy vlády, nebo jiného ústavního činitele, či orgánu, jsou v ústavě přesně jmenovány. V oblasti mezinárodní politiky je takto jmenována jen ratifikace mezinárodních smluv parlamentem.
Vraťme se ale k panu ministru zahraničních věcí.
"Václav Klaus vyvíjí své mezinárodní aktivity z důvodů vnitropolitických, aby si vytvářel vlastní obraz... To, že Klaus podepsal přístupové protokoly, je jen symbolické. Některé výroky, které řekl (v Aténách), svědčí o tom, že není příliš obeznámen s celkovou situací. Např. argument, že ztratíme část suverenity. To kdyby řekl student právnické fakulty, neudělá zkoušku. Je to nesmysl... Klaus nebyl v Aténách při schůzkách ani minutu a nejednal tu... Klausův argument, že nevíme, co ve smlouvě je, je šílený," řekl minulý týden pan ministr Svoboda novinářům.
Nechme stranou výroky, jimž pan ministr hodnotí znalosti a účast presidenta Klause v otázkách spojených s Evropskou unií, i když, na rozdíl od pana ministra, se otázkám našeho vstupu do Unie věnuje podstatně déle než jednoroční ministr zahraničí. Zamysleme se jen, nad faktem, že zatímco pan president i nadále považuje ministra zahraničí za svého partnera v zahraniční politice státu, pan Svoboda se domnívá, že na svých urážlivých výrocích nemusí nic měnit.
I pan ministr si vytváří svůj vlastní obraz.
