Tohle v Praze neseženete.

Tohle v Praze neseženete. | foto:  Petr Topič, MAFRA

LETNÍ JÍZDA: Z komína sa kury, kury, samohonka čury, čury

  • 9
„Ty, to je ti taková zajímavá dědina,“ pravil před časem kolega Tomáš, Moravák jako poleno. „Tam mají všichni tak dobrou kořalku, ale pálenica žádná,“ nalákal mě. Rozhodnuto, jedu tam. Nejenom, že se naučím vařit místní specialitu žmolkovici, ale poznám se s osobitými lidmi, přesně takovými, jaký je tento kraj (a některé pití).

„Ale, jednu možete,“ podává mi starostka Vápenic Anna Kubáníková „štvrtku“ s hnědavou tekutinou, v níž cosi plave. Odmítnout nemohu, přece jsem kvůli žmolkovici přijel. Jen tak ji kopnout ale také nemohu, ostatní orgány - byť z tohoto kraje - by takovou benevolencí nehýřily. Vezmu číšku a opatrně si líznu a schroupnu škvareček.

Proč ta obezřetnost? Ona je žmolkovica (nebo též v tomto kraji ohrýté) dost osobité pití. Podobně jako všechno tady na Kopanicách. Základ tvoří kalvados - jablečná pálenka - který se vmíchá do zkaramelizovaného cukru a vyškvařené slaniny i se škvarečky. Ano čtete správně, slanina. Nejlépe Lopenická. Pak to má ten správný šmak.

A musím uznat, že to chutná. „Musí se to pít teplé,“ upozorňuje paní starostka. Její kamarád a kolega z obecního úřadu Joska už ji kopnul celou. „Dobrá,“ pochválí. „Já to občas piju, ale vařil jsem to dneska prvně,“ dodává. Zná ji z místních veselic a zabíjaček. „O fašanku, zabije se prase a při tom pijeme toto. Není vám při tom zima,“ vysvětluje paní Kubáníková. „A opica, ta je z toho náramná,“ dodává.

Ale to už Joska sedá na židli a místní klubovnou, dřív školou a posléze policejní stanicí, se rozezní zvuk heligonky (tahací harmoniky). A paní starostka hned běží pro svoji, moc pěknou repasovanou heligonku ze začátku 20. století, a přidává se k Joskovi. „Keď som išiel hore Poľanu\mamka na mňa z okna volajú\vráť sa, milý synku, švárny šuhajíčku\nechoď dnes večer na čekanu“.

Prsty oběma kmitají po knoflících, každému přeci jen jinak. Jak mi před chvílí vysvětlil Joska, každý hráč na heligonku má svou techniku. „Někdo hraje dvěma, někdo třemi prsty,“ popisuje úskalí tohoto nástroje. Kdo někdy zkusil, ví své.

Budova, kde se pravidelně schází celá dědina při různých slavnostech, je nám malá. Vyrážíme na kopec. Bereme s sebou i Kristýnu, účetní z úřadu. „Poďte Kristýnko, musíte si také jednu dát,“ velí paní starostka. Nu což, nadřízená je nadřízená, Kristýna kopne štvrtku a jde se. Cestou Joska tahá za harmošku a pobrukuje si. Najdeme místo, aby bylo vidět na kopce i dědinu, a oba spustí song o tom, jak to tady chodí s tím pitím, celníky a ožralci: Z komína sa kury, kury, samohonka čury, čury... „Tak já teda napíšu, jak se ta Žmolkovica dělá,“ zkouším to. I kdepak, to ne, praví rozhodně starostka. „Oni by nám ji ukradli,“ brání unikát.

Budete ji tedy muset ochutnat na místě. Příležitosti v dědině o dvou stech hlavách je spousta. Tak třeba 14. listopadu můžete navštívit sraz heligonkářů. Schází se jich tak dvacet, ale kulturák ve škole bývá plný hostů. O slavnosti místních specialit (28. listopadu) ani nemluvě. Na pohančené krúpy, pery, gule, kapustnicu, režné víno se sem scházejí davy. A na košt pálenek... „Ten uděláme raději až po novém roce,“ plánují starostka s Joskou.


Video