Spor Paterových začal v roce 1989. Soud nejprve rozhodl, že dítě bude svěřeno do péče otci. Jenže po dvou letech podle Patery žena jejich syna unesla. Soudy pak zase rozhodly, že syn bude v péči matky, a tahanice začaly.
"S tím, že soud nakonec rozhodl ve prospěch mé ženy, bych se smířil. Moje žena ale zcela zabránila mému synovi, aby mě vídal. Podle rozsudku jsem si přitom měl syna pravidelně půjčovat. Soudy za celou tu dobu nebyly schopny zajistit, aby jejich rozhodnutí bylo naplněno," stěžuje si Patera.
V roce 2003 dostala Paterova manželka za nerespektování rozsudku pokutu přes třicet tisíc korun a byla také odsouzena k veřejným pracím.
"To bylo ale naprosto zbytečné. Žena si vymohla, že pokutu bude splácet po stovce měsíčně a soud mi zároveň s tím zvýšil výživné o 450 korun. Takže místo aby byla potrestána, tak na svém nezákonném a nemorálním jednání díky soudu vydělala," zlobí se Patera, který se později postavil do čela sdružení Spravedlnost dětem.
Soudy: Nestíháme
"Naše sdružení spojuje rodiče, které jejich partner kvůli špatnému přístupu českých soudů k opatrovnickým sporům připravil o možnost stýkat se se svým dítětem. Většinou jde o otce," říká Patera.
Proč se vlastně soud táhl tak dlouho? "Podle tabulek by měl každý soudce rozhodnout kolem 26 věcí měsíčně. Naši rozhodují dvakrát tolik. Stále tak máme kolem dvanácti set spisů, které zůstávají nevyřízené," uvedl mluvčí ústeckého okresního soudu Pavel Suchý.
"Stačí, když se jeden z rodičů nedostaví k líčení. Další volný termín má pak soudce až za několik měsíců. Když se taková věc opakuje, nelze se třeba i více než rok hnout z místa," vysvětluje Suchý.
