"Čím letíš? Tím plechovým, nebo překližkovým?" dává jeden člen týmu k dobru telefonát své maminky. Uklidňuje ji a uvádí informace na pravou míru. "Neboj, sedím v jednom z doprovodných aut," ubezpečuje ji. "No dobře, ale nikam se nehrň," neodpustí si starostlivá žena.
Po půl hodině mu volá jeho bratr. "Tě zdravím, brácha. Doufám, že neletíš tím překližkovým letadlem," řekne napůl v žertu, napůl s obavou v hlase.
Co ti lidé pořád mají s tou překližkou? kroutí kolega nechápavě hlavou. Pravda, letadla sice jsou ze dřeva, ale nejsou nijak nebezpečná. To mohu ostatně potvrdit i já sám. Pilot Milan Mikulecký se rozhodl mne vzít na poslední etapu cesty na přední sedadlo.
Nestává se často, aby se člověk mohl proletět aeroplánem, který je věrnou kopií letounu z roku 1922, navíc s původním dochovaným motorem. Takové nabídky se neodmítají, beztak jsem se na to těšil od první chvíle.
Kvůli vysoké teplotě, která snižuje výkon motoru, a tím i letové vlastnosti stroje, museli organizátoři odmítnout dopředu nasmlouvané osobnosti, které s námi měly letět jako doprovod během jednotlivých etap. Jedním z nich byl i primátor Prahy Pavel Bém. Nakonec poletím jen já. Pocit, že jsem vyfoukl místo primátorovi, je hřejivý.
K oblakům stoupáme v půl čtvrté
Z Kiewitu se má odlétat kolem třetí hodiny. Na letiště Grimbergen u Bruselu, kde naše mise končí, bychom měli dosednout kolem čtvrté hodiny odpoledne.
Krátce před startem mne oba piloti zaučují, co dělat, a na co neopak nesahat. Nasazuji si kuklu, letecké brýle, učím se připínat si bezpečnostní pásy. Pak letadla vytáhneme na startovací dráhu, piloti vyzkouší sílu motorů a za chvíli můžeme do oblak.
Dřevěná boska se rozjede, postupně zvyšuje rychlost, až se zadkem odlepí od trávy, kabina se lehce otřásá, písty pětaosmdesát let starého motoru pracují jako divé. Je půl čtvrté a my stoupáme.
Podle posádky cessny, která nám při startu pomáhala, byl prý vzlet BH pětky náročnější než obvykle. Jeden pasažér navíc je znát. "Nakonec to ale Milan na poslední chvíli pořádně zvedl a začali jste stoupat," popisuje zpětně náš start Martin Feifer. Pak ještě naposledy opíšeme okruh nad Kiewitem a poté už zamíříme na trasu.
Formaci už mají piloti nacvičenou. Nejprve letí cessna, kousek za ní se drží Marcel, sestavu uzavírá Milan. Je to nevídaný pocit.
Nezapomenutelná hodina
Člověk neví, na co se více soustředit, útočí na něj tolik vjemů. Sleduji neuvěřitelnou a hustě zabydlenou krajinu pod sebou, mraky, obě letadla, která letí vedle nás, kmitající vrtuli před sebou a klapající písty motoru. Snažím se podívat za sebe a vyfotografovat Milana v kukle, pak Marcela, který na nás ze sousední avie mává.
.UKÁZKA: ZVUK MOTORU HISTORICKÉ AVIE |
Začínám chápat, že ti chlapíci si to užívají. Nemají vůbec strach a ve vzduchu jsou jako doma.
Letadlo se jen občas při turbulencích mírně zachvěje, otřesy ale nejsou nijak silné. Některé pohyby letadla navíc připisuji pilotovi a jeho akrobatickým kouskům, plně mu důvěřuji. Kdybychom padali, asi bych si myslel, že chce jen předvést svůj letecký um. V tom hluku od motoru ostatně ani není možné s pilotem vzadu komunikovat. Let si tak užívám měrou vrchovatou a snažím se z nezapomenutelné hodiny nasát co nejvíce.
Dívám se na hodinky, je asi dvacet minut po čtvrté, kdy dole začínáme rozeznávat něco, co by mohlo být hlavním městem belgického království. Za chvíli se ukáže i letiště Grimbergen s unikátními kruhovými hangáry. Ten shluk drobných teček na přistávací ploše bude zřejmě netrpělivé obecenstvo, odhaduji.
Těžké přistání bez protivětru
Jdeme dolů. Jak jsem předpokládal, avie se budou chtít předvést. Už už to vypadá, že přisedneme na trávu, ale to jen piloti mistrně proletí nízko nad přistávací drahou, aby publikum náležitě navnadili. Pak opět vzlétnou a opíšou velký okruh. Po dalším předváděcím průletu opatrně sedáme na travnatou plochu. Kolem je několik desítek lidí, převážně fotografů a novinářů.
"Trochu jsem se obával té dráhy, protože avie mohou přistávat pouze na trávě. Na Grimbergenu je však začátek a konec dráhy asfaltový a travnatý střed není tak dlouhý. Ale hlavně jsem měl strach proto, že avia je v poslední fázi dojezdu při absenci protivětru velice obtížně řiditelná. Na letišti přitom mají dráhu vyznačenou plastovými stříškami. Kdybych na jednu z nich najel, mohl by se stroj převrátit," řekl iDNES.cz po přistání pilot. Nakonec se mu ale přistání podařilo bravurně.
Zatímco se soukám z kabiny a snažím se zbavit těsné kukly, Milan už je ve svém živlu, pózuje a zdraví se s uvítací delegací. Kromě starostů, českých diplomatů či vyslance České republiky pro vojenské záležitosti Beneluxu je tu i vzdálený příbuzný belgického krále, generál, který velí zdejšímu letectvu.
Král nepřišel, bývalá česká pilotka ale ano
"Král se kvůli současné vládní krizi účastní pouze politických akcí," vysvětluje mi později pilot Milan, proč nedorazil nikdo z užší královské rodiny. Pro celý tým je ale později díky pohostinnosti českého velvyslance připraven slavnostní raut v Bruselu.
Dostavila se i sedmaosmdesátiletá bývalá československá pilotka Julinka Lišková, která odešla z Československa do Belgie. Ve své době prý byla jedinou civilní pilotkou v Belgii, létala na belgickém letadle Stampe SV.4.
"Nemám ráda ta dnešní rychlá letadla. Ale před válkou, bylo to v roce 1937, jsem létala na jednom belgickém letadle, které vypadalo podobně jako toto, mělo také otevřenou kabinu," svěřila se iDNES.cz stará paní, která byla ráda, že po čase může opět vidět záblesk zašlých časů.
Marcel s Milanem, piloti obou dřevěných létajících zázraků, jsou přirozeně hlavními objekty zájmu novinářů a přihlížejících. Slízávají smetanu, zaslouženě, ale dobře také vědí, a nezapomenou to zdůraznit, že uznání a poděkování patří všem ve čtrnáctičlenném týmu.
Martin Feifer, pilot cessny, má upřímnou radost. Nejen, že se podařil plánovaný let, ale je pyšný i na své letadlo, na kterém byly obě avie závislé. Poté, co jeho "cesnička", jak stroji láskyplně říká, bezpečně doprovodila veterány do Bruselu, si může na svůj účet připsat skutečně velký zásek.
Doutníky zapálené benzinem z BH 5
Když hlavní novinářský zájem opadne, odcházíme stranou. Zapíjíme úspěch pivem, zapalujeme si doutníky, a to přímo stylově - zapalovačem naplněným benzinem z BH pětky. Čas ale kvapí, letadla je třeba odvézt k hangáru, zkontrolovat a připravit vše na středeční let zpátky.
"Musím to zaklepat, ale letadla jsou na tom dobře. Snad jen bude potřeba vyměnit nějaké svíčky, ale možná ani to ne," odpovídá Marcel Sezemský na otázku, jak stroje vypadají po tak dlouhém letu.
Zato doprovodná dodávka ten večer vypoví službu. Naštěstí se tak stalo ještě na letišti, horší by to bylo za jízdy po dálnici ve velké rychlosti. "Asi to bude prasklá poloosa," říká řidič Pavel Ryba. Pro tým to znamená nemalou komplikaci a zpoždění, piloti přitom potřebují odletět co nejdříve.
Způsobů návratu je ve hře stále několik a ještě se řeší. Zřejmě se bude vracet jen BH jednička, která nepotřebuje na mezipřistáních čekat, až se jí vychladí motor. Let by tak mohla, za dobrého počasí, zvládnout za jeden den. BH pětka by zůstala nějaký čas v Bruselu a Belgičané by ji mohli rozebranou přivézt dopravním Herculem na letecké dny do Brna, které se budou konat v září.
. PILOT O CESTĚ DO BRUSELU"Plán, který nám na začátku přišel jako šílený, později v průběhu příprav jako velice jednoduchý a při samotném letu zase jako šílený, se nám povedlo dotáhnout do konce." |
Ptám se Milana Mikuleckého, který celý plán letu do Bruselu vymyslel, jaké jsou jeho dojmy z vydařené koncovky.
"Na prvním místě je to ohromný pocit úlevy, že obě letadla vydržela celou cestu. Taky úleva z toho, že se mi povedlo přistání na cílovém letišti před oficiálními hosty tak, aniž bych poškodil letadlo nebo někoho z přihlížejících. A pak už jen radost z toho, že plán, který nám na začátku přišel jako šílený, později v průběhu příprav jako velice jednoduchý a při samotném letu zase jako šílený, se nám povedlo dotáhnout do konce."
