To už je částka docela představitelná - mít takový dluh na osobním bankovním kontě příjemné není. Je totiž jasné, že ho budete muset zaplatit.
Zní to banálně, ale připomenout je to dobré. I ten dluh státu si pěkně sami zaplatíme. Nikdo jiný ho nezatáhne. A vláda už ví, jak na to. Chce od nás vybírat čím dál vyšší daně. Dělá to systematicky několik let za sebou, rok od roku kvůli tomu pracujeme na stát déle.
Letos si stát ukrojí další dva dny, kdy budeme pracovat jenom na něj. Každý den, každičký den, platíte státu 270 korun, aniž byste to možná věděli. Strašná čísla, s nimiž vláda nechce nic dělat. Naopak, bude chtít, abychom platili ještě víc.
Začala sice letitý binec ve státních financích uklízet, opatrnické krůčky, kterým říká reforma, jí ale logicky pomáhají jen málo. Snaží se totiž chlív vyklízet prachovkou. Vzít do ruky vidle a udělat ve financích opravdový pořádek však nemá chuť.
Šílený výsledek loňského roku jí naopak dá bohužel jiný apetyt. Zvyšovat daň, kterou platíme při každém nákupu. Rozpočet totiž mohl dopadnout ještě daleko hůře, z totálního maléru ho vytáhla jen nečekaně velká chuť lidí utrácet.
Právě daně vybrané při nákupech všeho zboží přinesly do rozpočtu o desítky miliard víc, než Sobotka a spol. počítali. Budou mít chuť se na to spoléhat i do budoucna. Ta daň přece není skoro vidět...
Útraty lidí jsou však stejně předvídatelné jako milostný život Lucie Bílé. I když v nich vládne víc rozumu, i tam může být z radovánek z roku na rok krize. Jiný, trvalejší recept než zvyšování daní však vládní tým nenabízí.
Kabinet už zjevně pro vidle nesáhne a bude doufat, že leštidlo svinčík zakryje. Stát bude utrácet čím dál víc, protože se volby blíží. A daňovému soumarovi občas přihodí trochu nové trávy, bude mluvit o úlevách pro rodiny, ale hned naloží nový náklad.
