Není výjimkou, vrátíme-li prošlé léky za tisíce, pokud je rovnou nevyhodíme do popelnice. Ministryně z ČSSD řeší problém po svém. Přitáhne ještě víc otěže zbývající volnosti. Lékáren bude tolik, kolik úřad povolí. Ta "naše" nás ohlídá, zda pilulek nepolykáme moc (absurdní!), a koupíme je za stejný peníz.
Konkurence? Nebude. Nová lékárna jen tak nevznikne, lobby lékárníků dokáže, že pro dalšího kohouta na dvorku není místo. Levnější léky? Nebudou. Jednotná cena nedovolí slevit. V prostředí bez konkurence to tak odjakživa chodí, že platíme víc, než by bylo možné.
Dlužno dodat, že ministerské plány padnou našemu zdravotnictví jako ulité. Je-li prakticky "zdarma" a pacient nemá sebemenší zájem šetřit a nezneužívat solidaritu, musí to být úřad, kdo za každým rohem hlídá, přikazuje, povoluje, reguluje, zakazuje.
Ale než se začneme těšit, jak pohodlné to čím dál stejné zdravotnictví bude, vzpomeňme si: Co je odvrácenou stranou polosocialistické péče, v níž vše určuje shora nějaký úřad? - Pojišťovny, podobné si jako vejce, proplácející takřka totéž.
- Je lhostejné, zda o zdraví pečujeme nebo hazardujeme, ošetření máme stejné všichni.
- Dlouhé lhůty na operace.
- Nabité čekárny.
- Stamiliony utracené za proplácení nejobyčejnějších léků a chybějící stamiliony pro vážně nemocné či nemohoucí.
- Miliardové dluhy.
Pomoci lidem, kteří obíhají lékárny kvůli doplatkům, lze i jinak než ukřižováním konkurence. Třeba by stačilo v ordinacích nabídnout víc informací o obvyklé ceně léku a maržích lékáren. Zabránit plýtvání jde hůř. Dokud nebude motivován k střídmosti i pacient, neušetříme.
Zastánci stejných cen ovšem namítnou: když stojí stejně cigarety, proč ne důležitější léky? Doplňme je: A proč ne pak i chléb, mléko, voda, dětské plenky...? Proč tu nemáme socialismus?
