Jak byste zhodnotil současné české zdravotnictví?
Na trojku. Máme poměrně zdravou populaci, výbornou specializovanou péči, špičkové doktory. A pak je tu problém, že dvacet let neexistoval cíl, na němž by se někdo shodl. Zdravotnictví je rozhádané a hlavně nervózní. A ta nervozita už prosákla i do populace.
Co se s tím dá dělat?
Pacienti hodnotí zdravotnictví podle toho, jak s nimi lékaři zacházejí, jaké oni sami mají možnosti. První věc je uklidnit všechny strany a získat jejich opatrný optimismus.
PROFILM. J. Stránský (53 let) Medicínu vystudoval v USA, dodnes přednáší například na Yale University. Po roce 1989 se vrátil do Prahy. Založil a řídí Polikliniku na Národní, obnovil časopis Přítomnost, který spoluzakládali Ferdinand Peroutka a T. G. Masaryk. S Věcmi veřejnými spolupracuje osm let. |
Ze zdravotnictví je nutné udělat průhledný resort s jasnými pravidly. První pravidlo: musí se stanovit standard péče. Pacienti i lékaři musí vědět, na co mají nárok. Druhé pravidlo: omezit korupci, kvůli které mizí ze systému dvacet procent peněz - a tyto peníze dát lékařům a sestrám. A za třetí: odměňovat kvalitu práce, ne kvantitu.
Lékař si musí vydělat víc, pokud bude léčit líp, ne víc. Dostal jsem SMS od rozzlobené paní, jejíž maminka je v nemocnici a měla jít ve čtvrtek na operaci. Ale primář říká: "Nezlobte se, bude to v pondělí." Vím, proč to dělají. Potřebují vydělat za další čtyři dny, kdy bude v nemocnici. Když nemocnici řeknete: Dáme vám tisíc korun na operaci, tak ví, že prodělává, pokud tam pacientka bude tři dny zbytečně.
Standard podle vašich představ tedy je, že pacient se žlučníkem ví, že má nárok na operaci do dvou týdnů? Ne že v jedné nemocnici je to týden, jinde tři dny?
Co se týká minimálních standardů, je to přesně tak. Ulehčí to napětí ve zdravotnictví. Ale postupně se to musí zlepšovat - už to nebudou dva týdny, ale deset dnů, pak čtyři.
Nezhorší se péče v nemocnicích, které jsou teď lepší než ostatní?
Nezhorší. Vše je založené na systému, v němž se platí za diagnózu. Ten už je v určitých případech zaveden. Některé nemocnice přišly na to, že když léčí lépe, zůstanou jim peníze. Jakmile se to sjednotí, nebude se stávat, že by lékař napsal pacientovi jen jedno balení léku proto, aby přišel za týden znovu - a doktor z něj měl opět peníze. Dostane jednorázově zaplaceno bez ohledu na to, kolikrát vidí pacienta. Problém je, že se to nemusí líbit všem, protože někteří lidé se s nynějším systémem vezou. Ale jsou tady i ti, kteří pracují svědomitě, a pro ně se musí najít peníze na vyšší mzdy, aby měli motivaci. Tohle není v programu Věcí veřejných, ale chtěl bych, aby dostali víc peněz.
Razantní zvýšení mezd zdravotníkům se v poslední době žádnému ministru nepovedlo.
Taky to nikomu neslibuju, není to v mých kompetencích. Ale uznávám, že doktoři potřebují motivaci.
A co by byl nadstandard?
Raději bych použil standard a mimo standard. Hypoteticky: standard nabízí implantát typu XY a ortopedi se shodují, že to stačí. Přece jen však existuje lepší implantát typu BX. Pojišťovna pak řekne: Za 150 korun měsíčně vás pojistíme a máte nárok na implantát BX a také jednolůžkový pokoj v nemocnici, nebudete platit žádné příplatky za léky.
Tohle přinese peníze do systému. Ale schodek je 10 miliard, vy chcete dát víc peněz lékařům a sestrám. Kde na to vzít?
Jsem přesvědčen, že netransparentní výběrová řízení a nákup léků plýtvají dvacet procent z rozpočtu. Stačí zavést internetové výběrové řízení. Chci koupit vakcínu a na internetu zveřejním, kdo prodává, kdo kupuje a za kolik. Ušetří se dvacet procent.
Co když se mýlíte?
Dejme tomu, že se mýlím a bude to jen deset procent - deset procent z 260 miliard, které jdou za rok do zdravotnictví. Tyto peníze by se daly dát doktorům a sestrám.
Dejme tomu, že dokážete zprůhlednit zakázky. Ale jak zabránit tomu, aby lékař ordinoval konkrétní lék jen proto, že dostal úplatek od farmaceutické firmy?
Měl by tady být alespoň jeden (a v některých případech pouze jeden) lék, který je hrazen pojišťovnou. Ty ostatní by měly být za nějaké další peníze. Pacient se na to může podívat a říct: Proč mám platit za lék z Německa, když ho můžu mít od naší firmy mnohem levnější? Zadruhé: lékař bude placen bez ohledu na to, zda pacienta uvidí jednou, nebo dvacetkrát. A pacienti musí být první, kdo řekne: Pane doktore, paní doktorko, nezlobte se, ale takhle se mnou nemůžete zacházet. Ta paní, co mi psala SMS, uvedla, že si nemůže stěžovat doktorům, protože by s maminkou pak zacházeli špatně.
Tohle je česká vlastnost?
Nevím, jestli česká, ale neexistuje v zemích, které nebyly postižené totalitní minulostí. Ale už jsme dvacet let po revoluci! Zdravotnictví je poslední sektor, který se debolševizuje, je na řadě změnit chování.
Podaří se Věcem veřejným prosadit svůj program při vyjednávání?
Věřím tomu, že se dokážeme dohodnout. Některé věci, například redukce pojišťoven na jednu, však teď neprosadíme. Není k tomu vůle ostatních stran. Také poplatky vnímáme trochu jinak. Radši bych se soustředil na lékaře, kteří vypisují zbytečně recepty a pacient k nim chodí zbytečně. A řekl bych lidem: Prvních deset návštěv je zadarmo, za jedenáctou platíte sto korun.
Uznáváte tedy, že nějaká regulace musí být?
Je důležitá. Máme nejnižší účast pacientů ze všech zemí OECD. Musíme se přizpůsobit.
