Když se na veřejnost dostala zpráva, že plastiku zaplatí společnost Grünenthal, oběti léku se rozzuřily. Pomník chtěly umístit jako němou výčitku v sídelním městě firmy, nyní ho ale vnímají jako laciný pokus, jak otupit ostří dalších finančních požadavků obětí conterganu.
"Pro oběti je daleko důležitější, aby Grünenthal zlepšil jejich životní podmínky," řekla listu The Times prezidentka německé organizace obětí conterganu Margit Hudelmeierová.
Autorem pomníku pro oběti léku Contregan je výtvarník Bonifatius Stirnberg
Německá firma lék na nespavost vyvinula na konci padesátých let. Sedativum a hypnotikum bylo určeno především pro těhotné ženy, protože mimo jiné pomáhalo i proti ranním nevolnostem. Záhy se však projevily hrůzné vedlejší efekty. Ženám se rodily děti bez rukou a se zdeformovanými končetinami.
Po čtyřech letech na trhu byl lék v roce 1961 stažen z lékáren a následovala řada žalob na německou farmaceutickou firmu. Plastika ve Stolbergu má být vůbec prvním pomníkem obětí léku, který za sebou zanechal přibližně 12 tisíc postižených dětí, především v Německu, Velké Británii a Rakousku.
Představitelé Grünenthalu se brání, že svým příspěvkem ve výši 5 tisíc eur na stavbu sochy se rozhodně nechtějí zbavit odpovědnosti za tragédii. "Grünenthal reagoval na nabídku města Stolberg a rozhodl se projekt podpořit," uvádí ve svém prohlášení firma.
ThalidomidMechanismus, který tělesné deformace u dětí způsoboval, rozluštili japonští vědci. Na thalidomid se váže bílkovina celebron, která je aktivní při vývoji končetin a kterou thalidomid omezuje. Končetiny se pak nemohou dostatečně vyvinout, zakrňují nebo se deformují. Japonci věří, že se podaří vyvinout bezpečnou formu thalidomidu, která nebude celebron omezovat. Thalidomid totiž dokáže bojovat s rakovinou kostní dřeně a malomocenstvím. |
Autorem dvaašedesáticentimetrové plastiky je Bonifatius Stirnberg, kterému v sedmdesátých letech seděla modelem postižená dcera jednoho z přátel.
Nečekali, že budeme žít tak dlouho
Firma vyplatila lidem zasaženým vedlejšími účinky léku v Německu kompenzaci ve výši 100 milionů marek (dnes přibližně 1,4 miliardy korun) a vláda přidala stejnou částku. Peníze však putovaly do všeobecného fondu určeného pro všechny tělesně postižené a došly v roce 1997.
"Nikdo prostě nečekal, že bychom žili tak dlouho. Počítali s tím, že pomřeme do svých osmnácti let a všechny jejich problémy se tím vyřeší," řekla The Times psycholožka Claudia Schmidt-Herterichová, která se narodila bez rukou a s deformovanou páteří.
Zatímco dříve se oběti o sebe dokázaly částečně postarat samy (běžné denní činnosti vykonávaly místo chybějících rukou nohama), nyní překročily padesátku a vyžadují stále větší péči. "Trvalo mi to 14 let, než jsem si mohla v restauraci dojít na toaletu. Nyní dochází k postupné regresi a to nás děsí," řekla Schmidt-Herterichová.
