Jiří Žák hovořil o osobnosti básníka a hudebníka Václava Hraběte (1940-1965) s mnoha lidmi - s jeho spolužáky, učitelkami, kamarády. Odpovědi a další materiály, většinou citace z knih, poté poslepoval do tuctu kapitol, rozuměj "taktů". A svazek byl hotov. Jenže po takovémhle sběru materiálu, jistě úmorném, měla následovat pracná fáze syntetizující, z níž by v provázaném profilu plasticky vystoupily Hrabětův život a dílo. Přitom by to bývalo nemuselo být na úkor čtivosti; naopak: ponechání naprostých okrajovostí ve výpovědích pamětníků (kupříkladu že malý Vašek musel doma pít kozí mléko) pouze odvádí pozornost od Hrabětovy osobnosti a bere textu, rozdrobenému do jednotlivých citací, energii, kterou pak postrádá při finálním účinku. Zkrátka mezi cihličkami jednotlivých výpovědí, sraženými k sobě sběratelem Jiřím Žákem, zůstává trčet mnoho spár.
Obálka knihy 12 taktů pro Václava Hraběte
O knizeJiří Žák: 12 taktů pro Václava Hraběte K vydání připravila Petra Niederlová, redakce Jindřich Veselý. Fotografie Josef Rebec, Miroslav Kukla, archiv rodiny a archiv autora. Nakladatelství XYZ, Praha 2010, 264 stran, doporučená cena 249 korun. |
Václav Hrabě se žení s přítelkyní Olgou, únor 1962
Co kniha 12 taktů pro Václava Hraběte poskytuje, dalo by se označit za hromádkou podkladů, z nichž si je možné složit dílčí představu o umělcově bytosti a podmínkách, v nichž vyrůstal a tvořil. Nad stránkami Žákova sběru si těžko neuvědomit hmotnou skromnost nejen Hrabětovu, nýbrž i většiny tehdejších lidí, jimž šlo o umění a kulturu. Ti nadšenci, zavření za železnou oponou, odsouzení k necestování, profesně vesměs neambiciózní, se věnovali umění a kultuře s vášní vpravdě spalující. Psaní, sešlosti, cigára, alkohol, prášky (zejména "férák", tedy fenmetrazin) a nespaní byly prvky výbušné směsi, kterou Václav Hrabě nepřežil a mnozí si tímhle mixem zadělali na pozdější těžké psychické a tělesné problémy.
Václav Hrabě se vrací z vojny, rok 1963
Generační aspekt musím tady zmínit ještě v jedné souvislosti. Nevím - a spíše o tom pochybuji -, zda Žákova kniha je schopna důvěrněji oslovit ještě někoho dalšího, než pouze ty, kteří "byli při tom". Což nutně nemuselo znamenat osobně zažít Hraběte a pražské umělecké dění v první půli šedesátých let na vlastní kůži. Mohlo to znamenat i to, co jsem zažíval já a vrstevníci kolem mě v časech normalizace, kdy jsme se o existenci Hraběte dozvěděli díky tenkému výboru z jeho poezie Blues v modré a bílé, vydanému roku 1977 Melantrichem; posléze se z této knihy stal beznadějně vyprodaný předmět, který jsme si opisovali na stroji (a svazeček Stop-Time, publikovaný roku 1969, ten byl pro nás už úplně nedostupný). Když několik Hrabětových básní, zejména Variace na renesanční téma, zlidovělo díky zhudebnění Vladimírem Mišíkem a nakladatelství Československý spisovatel se na konci 80. let konečně rozhýbalo k vydání Hraběte bez rozsahového okleštění, zvolilo pro výbor Blues pro bláznivou holku dnes nepředstavitelný náklad 32 000 výtisků. Kniha se ovšem dostala na pulty až v roce 1990, kdy veškeré bariéry padly a Hrabě se najednou ocitl v konkurenci předtím ještě daleko tvrději proskribovaných českých spisovatelů.
Václav Hrabě v pražské Viole, nedatováno
Později vyšel Václav Hrabě už pouze v roce 1999, v nakladatelství Labyrint – v jednom svazku poezie (Blues), v druhém jediná autorova dochovaná próza Horečka. A to chvění, které se vznášelo okolo předčasně zesnulého autora (nechtěně se otrávil plynem) pominulo. Právě v souvislostech vystřízlivění z mýtu zvaného Václav Hrabě vyhlíží "křísící" kniha Jiřího Žáka jako opožděný akt. Ale neklaďme na ni více, než může i chce unést: jedná se o publicistické zaznamenání toho, co v roce 2010 v myslích pamětníků z Václava Hraběte zůstalo živé.
