Právníci sepsali tucty paragrafů chránících děti. Psychologové nabídli stovky rad. Třeba tu, že malé děti nechápou pojem času, netuší, co znamená "přijdu ráno, přijdu zítra". Jsou samy, v cizím prostředí, s bolestí.
V léčení dětí jsou zdejší lékaři dobří. Pracují-li však v nemocnici, která vpouští rodiče jen od-do, dokonalost jejich díla bývá nutně poškozena. Slovo charta (práv dítěte) stále zní některým ředitelským uším jako pěkná, leč odložitelná řeč větru.
Nevlídné nemocnice jsou pohrobkem studeného zdravotnictví. V něm se pacient musel podřídit takřka vojenskému režimu. To se už mění. Přijímáme různé charty, mezinárodní úmluvy, práva pacientů sílí. Na papíře vše v pořádku.
Ve skutečnosti pořád není samozřejmé, aby léčba krom medicínského umu zahrnovala i péči o duši. Aby právě dětská oddělení nepřipomínala vydezinfikované cely s latexovým nátěrem.
Nemocnice jsou pro děti stresující: bílé stěny i pláště, chladné přístroje a pár hraček či počítačů. Ne všude přeměnili dětská oddělení na barevná hřiště se službami herních specialistů. Nejsou peníze, pojišťovny platí málo i za léčbu, natož za lůžka pro rodiče, i budovy jsou obstarožné. Ani sponzoři se nehrnou.
S jistotou však můžeme tvrdit, že investice do dětských oddělení a do stálé přítomnosti rodičů jsou investicí do zdraví dětí. A nemusí platit jen pojišťovny. Města a kraje oplývají řadou schopných politiků a úředníků, kteří by při dobré vůli mohli peníze sehnat z městské kasy i od soukromníků.
S takovou vizitkou se pak dají vyhrávat nejen volby či boj o zákazníka. Dá se vyhrát mnohem víc.
