Bývalý rumunský prezident Emil Constantinescu ostatně prohlásil, že "komunismus se sice už nemůže vrátit, doopravdy však také z našeho života nikdy nezmizí".
Mám-li to říci docela osobně a upřímně, po všech těch zkušenostech s komunistickým útlakem a jeho dědictvím v Rumunsku pro mě byla většina posledních dvaceti let nečekaně obtížným obdobím. Svědkové trpkého a nesnadného procesu postkomunistické transformace dobře vědí, o čem mluvím.
V oblasti vyšetřování komunistických zločinů jsme se k nějakým výsledkům samozřejmě již dostali. Jakmile se nám vrátila svoboda slova, objevily se stovky memoárů, publikací a knih, díky nimž mohla být legitimním způsobem otevřena, popsána a interpretována naše nedávná minulost. Ale pořád je to málo.
Ztráta paměti
Po těchto odhaleních se totiž nedostavila morální katarze. Neexistuje důvěryhodný a transparentní obdoba duchovního procesu přiznání, pokání a viditelné změny, doprovázená nápravou křivd a opravdovou lítostí. Morální základy naší společnosti se neobnoví, dokud nezazní nad provinilými spravedlivý a mravní soud.
Navzdory všemu, čeho jsme od roku 1989 dosáhli, máme obrovské manko v oblasti odpovídajícího morálního zúčtování. Tento "humánní deficit" v postkomunistické "knize života" komplikuje náš společenský pokrok na mnoha úrovních. Po pádu nacistického Německa stanuli prominenti jeho politické, vojenské a ekonomické moci před norimberským tribunálem.
SoudMorální základy naší společnosti se neobnoví, dokud nezazní nad provinilými spravedlivý a mravní soud. |
Silně zmanipulované postkomunistické společnosti naopak zachvátila snaha minulost přejít mlčením, nebo dokonce předstírat ztrátu paměti. Obyvatelstvo navíc ve volbách opakovaně napomáhá svým bývalým utlačovatelům k návratu k moci, a stává se tak jejich poslušnými napomahači.
Ani demokratický svět, který dokázal exemplárně odsoudit fašismus, se ve vztahu ke komunismu moc nepředvedl. Teprve v roce 2007 Washington připomněl více než sto milionů obětí komunismu, když jim věnoval oficiální památník.
Navíc pro špatné příklady naneštěstí nemusíme chodit na opačnou stranu Atlantiku. Také Evropskému parlamentu trvalo dvacet let, než se v dubnu 2009 konečně rozhodl podniknout v této věci první opravdu významnější krok.
Nekrvavý boj pokračuje
Pořád nám ještě zbývá vyrovnat se s naší komunistickou minulostí a pojmenovat její hříchy a pochybení. Je to morální povinností celé evropské komunity, nejen zemí, které byly komunismem postiženy. Takový postoj by mohl být morální vzpruhou pro všechny, kteří neúnavně bojují za spravedlnost a svobodu na celém světě – ať už je to v Číně, Tibetu, KLDR nebo na Kubě. Po dvaceti letech tápání a váhání bychom měli dotáhnout historický a politický soud nad komunismem k závěrečnému verdiktu.
Rumunská revoluce v roce 1989 propukla v mé maďarské reformované farnosti ve městě Timisoara/Temešvár. Tam a tehdy jsme probořením "zdi ticha" podnikli první krůčky ke sjednocení Evropy.
Od té doby pokračuje v zemích střední a východní Evropy nekrvavý boj proti komunismu – je to vysoká cena, kterou dodatečně doplácíme za pokojný přechod k demokracii a nenásilné změny režimu. Mohli bychom v této souvislosti citovat slova amerického prezidenta Ronalda Reagana, podle něhož se "říše zla" nikdy nevzdá bez boje! Privilegovaní a provinilí z dob diktatury proletariátu si svou moc ponechali a transformovali ji do ekonomického vlivu, a ten dnes zase konvertují zpět do politické moci. To je pravý důvod, proč se oběti komunismu či jejich potomci do dnešního dne nedočkali spravedlnosti.
Ze zkušenosti válek v bývalé Jugoslávii víme, že novou a sjednocenou Evropu můžeme vybudovat pouze tehdy, když ze společných dějin odstraníme všechny "nášlapné miny". Existují tři takové miny: dvě světové války a válka studená. Teprve očištěním, uzdravením a obnovou můžeme dospět k vzájemnému přátelství, a to navzdory svým starým ranám. Na "podminované" zemi pak dokážeme vybudovat obnovenou a sjednocenou Evropu.
Zklamání maďarské minority
Nechuť k odškodnění Problematické postkomunistické období v Rumunsku je typické především velkými zmatky a neukázněností. Ačkoli proevropská rumunská vládní politika nabízí ve své "výkladní skříni" slovní odsudky komunismu, o kompenzaci obětí nechce ani slyšet.
Až do dnešního dne se dědicové Ceaušeskova nacionalistického komunismu nemuseli zodpovídat za utlačování vlastních lidí i zaprodávání menšin – k nimž patří také maďarská komunita v Sedmihradsku. Pokud se někdo snaží dospět k závěru, že situace téměř dvoumilionové maďarské menšiny v Rumunsku je optimální, vyvedu jej rychle z omylu. Setrváváním na chybných závěrech koneckonců jenom přispíváme k oficiální rumunské dezinformaci, podle níž byl problém minorit v naší zemi jednou provždy vyřešen.
Rumunské národní shromáždění, které ve městě Alba Iulia v roce 1918 stvrdilo odtržení Sedmihradska od Maďarska a jeho připojení k Rumunskému království, současně slibovalo rezoluci zajišťující práva menšinám. Tento slib se však nikdy nenaplnil. Stejně tak zůstala viset ve vzduchu regionální autonomie sedmihradských Němců a maďarské minority Szekelů, o níž mluvila Pařížská mírová dohoda z roku 1919.
Když se v roce 1989 maďarská komunita konečně vynořila ze stínu obou světových válek a komunistické diktatury, zdálo se, že se změnou režimu obdrží plnou svobodu a nové postavení. Univerzální nárok maďarské menšiny na autonomii je však na rumunském území doslova pod palbou rumunského nacionalismu. Máme těžkosti jak s vládními, tak se všemi opozičními i extremistickými stranami.
Bývalý prezident Ion Iliescu dokonce v boji proti nám zorganizoval Nejvyšší soud na obranu Rumunska. V celé zemi, ve všech vrstvách společnosti a v masovém měřítku se podařilo rozdmychat nepříjemnou protimaďarskou atmosféru. Teprve v poslední době napětí opadává.
Musíme proto důvěřovat našim rumunským přátelům a nově se probouzejícím politickým silám, že nikdy nepostaví maďarské zájmy proti rumunským. Svých cílů dosáhneme jedině v širším evropském kontextu.
Jedním z cílů mého fungování v čele církve bylo usmíření většinové a menšinové církve a všech lidí v naší zemi. Opakovaně vystupuji a říkám, že "příkladný rumunský model ochrany menšin", úspěšně propagovaný v zahraničí rumunským ministerstvem zahraničí, ve skutečnosti zametá opravdové problémy pod koberec. V zápase o přežití sedmihradských Maďarů bychom neměli bojovat pouze za mateřský jazyk a tradice, jakkoli jsou důležité, nýbrž získat vlastní úřady, soudní a veřejné instituce, zaštítěné státní mocí.
Když jsem byl v listopadu 2007 zvolen europoslancem za Rumunsko, dostal jsem příležitost prezentovat otázku obětí komunismu na evropském fóru. Věřím, že tím přispívám ke sjednocení kontinentu. Je jasné, že pád komunismu a naše formální členství v Evropské unii ještě samy o sobě naše "nové poevropštění" nepřinesou.
Po dvou dekádách se mezi postkomunistickým a západním demokratickým světem stále ještě nachází "virtuální berlínská zeď". Skutečnými Evropany se staneme jedině tehdy, zlomíme-li jednou provždy komunistické a nacionalistické prokletí, které nás dosud svazuje, omezuje a brzdí. Ani v roce 2009 na tomto svém přesvědčení nic neměním a ze všech sil usiluji o pravdu, usmíření a svobodu.
KDO JE László TőkésNarodil se 1. dubna 1952 v Kluži. V letech 1971 až 1975 tamtéž vystudoval Institut protestantské teologie. Působil jako reformovaný farář v Brašově (1975–77), Deji (1977–84) a Temešváru (1986–90). Od roku 1990 zastává biskupský úřad v reformované diecézi Piatra Craiului. Obyvatelé Temešváru, kteří se k László Tőkésovi přidali v jeho protestu proti diktatuře, rozpoutali v roce 1989 v Rumunsku revoluci. Byl krátce členem Fronty národní spásy a synodu reformované církve v Rumunsku (obojí 1990). V témže roce byl nominován na Nobelovu cenu. Je prezidentem Světového svazu Maďarů (od roku 1996 až do současnosti), rektor a europoslanec. |
