Podle listu The New York Times zažil podobně nečekanou situaci i Philip Zelnick. Když se chtěl před dvěma lety na letišti v arizonském Bullheadu nechat odbavit, bezpečnostní stráž ho donutila, aby si lehl na pohyblivý pás a projel rentgenem.
To ho nejen ponížilo, ale i zranilo. Na druhé straně pásu se totiž vynořil s mnoha krvácejícími ranami.
Oba případy přitom mají několik věcí společných.
Šlo o kanadské žerty připravené televizními tvůrci zábavných šou. Ani Ryanovi, ani Zelnick se sle nebavili a producenty zažalovali.
A lidí, kteří tvrdí, že při nechtěné a netušené účasti v televizních programech utrpěli fyzickou či psychickou újmu, stále přibývá.
"Nebývalý růst obliby programů typu 'reality' může vést jedině ke stejně vysokému nárůstu žalob," říká Sandra Baronová, výkonná ředitelka střediska pro mediální právo. To shromažďuje informace o žalobách proti sdělovacím prostředkům a zábavním společnostem.
Jde přitom o úplně nový typ sporů. S televizním zábavním průmyslem se dosud soudili hlavně lidé, kteří se zranili, když chtěli napodobit praštěné kousky z obrazovky nebo ti, kteří si stěžují, že v soutěžích nebyla dodržena pravidla.
Bob Banner, který v šedesátých letech v americké televizi produkoval pořad "Skrytá kamera", který posloužil jako inspirace mnoha obdobným programům, tvrdí, že si nevzpomíná na žádný případ žaloby proti své šou.
"Nikdy jsme se nesnažili lidi zostudit nebo je dostat do prekérních situací," říká. "Dělali jsme mnohem jemnější žertíky."
To, že se časy mění potvrzuje i losangelská právnička Gloria Allredová. "Ponižování v televizi táhne," tvrdí odvokátka, která zastupuje žalující stranu ve dvou jiných soudních procesech. A proto se televizní stanice snaží překračovat hranice, jaké by dřív nebyly možné, doplňuje.
Za Zelnickovo zranění z léta 2001 byla odpovědná nová verze "Skryté kamery". "Moje první reakce byla, že to musí být žert," vzpomíná Zelnick, 35letý trenér fitnessu z Kalifornie. "Hned jsem se ptal, jestli tam netočí Skrytou kameru."
Ale moderátor šou Peter Funt v uniformě letištní bezpečnostní služby ho ujistil, že o vtip nejde. "O takovýchto věcech se na letišti přece žertovat nedá," prohlásil a ke lži se nepřiznal. Obrátil až ve chvíli, kdy se Zelnick objevil potrhaný a poškrábaný na druhé straně.
Tyto záběry se v televizi neobjevily. Jen o něco málo drsnější ale podle Funta měly "velkou diváckou odezvu". Lidé je prý brali jako parodii na bezpečnost na letištích.
I on ale připouští, že podobné programy jsou stále tvrdší. "Je těžké držet laťku, ve kterou sami věříte, když vaši protivníci, zdá se, ztrácejí veškeré zábrany a mají přinejmenším jistý úspěch," dodává.
Pro Zelnicka ale příliš velké pochopení nemá. "Jistě, zranili jsme ho, ale stalo se to nešťastnou náhodou. Ulevilo se mi, že to nedopadlo hůř a měl jsem vztek, že se to vůbec stalo. Celý ten případ jsme předali pojišťovně, která mu nabídla vyrovnání několik tisíc dolarů, ale odmítl."
Letos půjde před soud také žaloba manželů Ryanových. Podali ji proti hotelu Hard Rock i proti společnosti MTV. Ta produkuje šou "Harassment", která má falešnou mrtvolu má na svědomí.
Ryanovi spolu se svým právníkem Barrym Langbergem věří, že žaloby producenty podobných programů trochu umírní.
"Musí se něco stát. Není přece možné donekonečna lidi přivádět do rozpaků, ponižovat je a strašit," soudí Langberg.
"Producenti se o pocity lidí vůbec nestarají. Nezáleží jim na tom, aby si udrželi nějakou úroveň. Zajímají je jenom peníze - tak se postaráme, aby to pocítili aspoň takhle."
