Adam Tvrdý | foto: Arta Records

Kytara Adama Tvrdého nasála muzikantovu intenzivní životní i hudební zkušenost

  • 0
Za jednu z nejzajímavějších nahrávek soudobého českého jazzu produkovaného generací třicátníků, považuje doyen tuzemské jazzové publicistiky Lubomír Dorůžka album Adama Tvrdého Doublewell. Zde je jeho recenze.

Kytarista Adam Tvrdý toho za šestatřicet svého života stihl už dost. Po studiu na pražské Konzervatoři Jaroslava Ježka získal roku 1995 titul nejlepšího sólisty na letní jazzové dílně ve Frýdlantu, od roku 2001 hrával na oceánské lodi, mezitím si dvakrát na půl roku zajel do USA, kde kromě hraní také vyučoval na newyorské The 8th Note Music School. V roce 2004 byl na albu Just Floating Lightly členem souboru o více než o třicet let staršího basisty Petra Kořínka, s jehož Trialogem následovala dvě další CD. Při jistém odstupu, jaký si dnešní třicátníci udržují od svých znatelně starších kolegů, nebývá taková spolupráce úplně častá. A teď, na prvním albu, na němž Tvrdý figuruje jako vedoucí (a také autor všech devíti skladeb), slyšíme na čtyřech nahrávkách basistu Tomáše Baroše a bubeníka Martina Nováka, na dalších čtyřech basistu Petra Dvorského a bubeníka Jana Linharta. Ani střídání dvou triových kombinací na jednom albu není zrovna obvyklé.

O albu

Adam Tvrdý Trio: Doublewell

CD, stopáž 56:29 minut. Vydala firma Arta Records.

Podstatné však je, že obě tria na albu Adama Tvrdého drží pevně pohromadě a zřejmě potvrzují stylotvornou funkci svého vedoucího. Soudobě přehodnocený „chorusový“ jazz se tady střídá s průběžnou kompozičně-improvizační koncepcí, která se obejde bez trvalé vazby na závazné schéma. „Téma“ tu občas nahrazuje jednoduchý výrazný riff. Jeden z nástrojů jej velmi decentně udržuje, zatímco pod ním se rozvíjí improvizované sólo nástroje dalšího. U posluchačů, navyklých na tradičnější zvuk, může občas vzniknout dojem, že oněch riffů je tu až dost.

Obal alba Adama Tvrdého

Ale jako „kompenzace“ toho může být vnímáno rozšíření zvukového rejstříku: k elektrické a akustické kytaře Tvrdý přidává elektronický „guitar looper“ s nezvykle barevnými tóny, který triu dodává nezvyklý zvuk. V téhle směsici je pořád co poslouchat.

Úvodní Surround Change představuje zvuk tria v celkové souhře, následující Another Blues se hlásí k soudobě pojaté bluesové tradici, v níž mají víc místa jednotlivá sóla. When I Look At You je klasická balada, Accompanied Solitary vysunuje kytaru do popředí, přičemž doprovod si zachovává funkci, která „solitéra! z jeho osamělosti osvobozuje. The Rain využívá důsledně nové zvuky, které autor dokáže dokonale zakomponovat do nálady. A od Emotional Capture už následuje Tvrdého skladatelsko-kytaristická exhibice. Nejprve volné lyrické sólové rapsodizování bez doprovodu, ale celkem schopné udržet pozornost. Potom v klíčovém titulu Doublewell ukázka celého tria s bohatým zvukovým spektrem a střídáním témbrů, nálad i výrazů. A na závěr - v On the Last Date - ve volnějším tempu zopakování toho, co toto trio vytváří.

Vedle Vertiga, které pracuje poněkud jiným způsobem, mi toto album připadá jako jedna z nejzajímavějších nahrávek naší třicátnické generace: mimo jiné proto, že v kontextu domácí produkce zčásti nabízí jiná východiska a možná i odlišná směrování, inklinující k osobnostnímu přínosu.


Video