"Vypadalo to jen na chvilkové nedorozumění, protože z muzea přišla zpráva, že sice jde o starou věc, ale bezcennou. Myslel jsem si proto, že se budu moci za rodinou vydat hned dalším letadlem. Netušil jsem, že budu prožívat špatně napsaný film," vypráví Kucr ve středu krátce po desáté večer už s ulehčením na ruzyňském letišti v Praze. "Nikdy jsem nic neukradl, a teď tohle," dodává. Původní domněnka, že půjde jen o několikahodinové zpoždění, se nakonec zcela rozplynula: policie se rozhodla, že Kucra nenechá jen tak odejít, a předala ho soudu. Druhý den se během několika minut soudkyně rozhodla, že je nutné českého turistu a jeho tvrzení, že si kámen koupil, důkladně prověřit. Šokovaného turistu zavřeli do vězení.
Jiří Kucr sice nemusel prožívat příšerné zážitky hrdinů z amerických filmů drasticky popisující prostředí tureckého vězení, přesto těch několik týdnů za mřížemi patří mezi nejhorší okamžiky jeho života. Byl bez rodiny, bez prostředků, bez pomoci. Jeho celu se šesti kavalci obývalo několik dalších cizinců: dva Němci, Skot, Belgičan a Rumun. Spoluvězni se k nově příchozímu chovali vlídně. Protože policisté sebrali Jiřímu Kucrovi nejen jídlo, ale i všechny peníze, dokonce mu půjčili, aby si mohl koupit alespoň zubní kartáček. Mezitím Jindra Kucrová rozjela záchrannou akci. Nejhorší byl pro ni pocit bezmoci: "Nevíte, co dělat, proč a co se s manželem děje." Celý měsíc faxovala, telefonovala, posílala do Turecka peníze. Žádný z dopisů však manžel nedostal, vězeňští dozorci mu je nepředali. Beznaděj zažíval i vězeň. Přispívalo k ní vyprávění spoluvězňů, z nichž jeden dostal za původně banální rvačku s Turky a policisty dvanáct let. "Doslechl jsem se, že za pašování cenných předmětů můžu dostat pět až deset let, to mě vyděsilo. Nikdo mi neporadil, překladatel také dlouho nebyl k dispozici a já umím jen trochu anglicky," říká Kucr. Celý měsíc si musel počkat, až uslyší: nevinen. K soudu však odjížděl s pocitem několikanásobného vraha. S pouty na rukou, připevněný k dalším zhruba dvaceti vězňům. Osvobozujícím rozsudkem však peripetie neskončily, následoval komplikovaný návrat domů: "Mým hlavním přáním bylo dostat se kamkoli z Turecka, ale všechna letadla byla plná." Nakonec se dostal až o den později - noc strávil na letišti - na let do německého Düsseldorfu a pak do Prahy, kde na něho čekala nervózní manželka s dcerou. Pro oba manžele je dosud celá záležitost nepochopitelná. Nejrůznější kameny si totiž vozí z cest pokaždé. "Nikdo, ani cestovní kancelář, nás nevaroval, že bychom něco takového neměli v žádném případě dělat," podotýká Kucr. Českého konzula v Turecku Františka Gála případ manželů Kucrových tolik nepřekvapil. Podobné nepříjemnosti jsou podle něho v této zemi na denním pořádku. "Turci si svoje památky příliš nehlídají, ale jakmile dostanou podezření, že si někdo něco vyváží, jsou hodně přísní," upozornil Gál, který nedávno řešil podobný případ: skupina čtyř Čechů byla zadržena na hranicích, když převážela několik úlomků sochy. "Část skupiny zůstala ve vězení dva měsíce a jejich záležitost zdaleka není u konce," dodal konzul. Jiří Kucr není s prací konzulátu v Turecku příliš spokojen. "Jediné, čím mi pomohl, byl ručník, který mi poslal do vězení. Zřejmě napíšu otevřený dopis na ministerstvo zahraničí," říká Kucr. Zatím však ještě nepromyslel, zda bude požadovat kompenzaci za bezdůvodné držení ve vězení. Celá nepříjemnost jeho rodinu stála dalších nejméně šedesát tisíc korun, které zaplatila za náhradní cestu domů a další výlohy spojené se soudním řízením. "Když to všechno sečtu, tak jsme mohli jet s rodinou někam na Seychely," dodává Jiří Kucr.
- pátek 25. září 1998
