Kuvajťany zvuk sirén nerozhází

  • 3
Kuvajt City - Od zvláštního zpravodaje MF DNES - Zvuk sirén v Kuvajt City místní obyvatele moc nerozruší. Málokterý běží v panice do krytů a nasazuje masky. Při vzdušném poplachu jsou lidé většinou doma. Dávají přitom najevo směsici strachu, klidu, odevzdanosti osudu i svému bohu - Alláhovi.

"Když to bylo poprvé, běželi jsem všichni do jedné místnosti, zapnuli televizi a čekali co se bude dít," říká sedmadvacetiletý Kuvajťan Ahmed Mutajrí, který pracuje ve společnosti, jež prodává auta.

Musel to být opravdu výjimečný okamžik, neboť muži, ženy a děti se v této části světa scházejí jen zřídka.

Když ovšem kuvajtská rodina běží do jedné místnosti, není to jen tak. Zdaleka to není jak u nás. V Kuvajtu to znamená až několik desítek lidí. "Nás je teď v domě asi dvacet. Bratři a sestry, někteří s partnery, otec se svojí druhou ženou, já a moje žena a dohromady asi 6 dětí," počítá Ahmed.

Jeho "normální" kuvajtský dům co do velikosti daleko překonává luxusní vilu českého zbohatlíka - u nás by se řeklo "hrad". Má 12 pokojů a šest koupelen. Venku pak stojí šest aut.

V celém domě si při poplachu nikdo nenasazuje masku. Marně by se tam také hledala. Nikdo ji nepřinesl, nepostaral se a nikoho to ani příliš netrápí. 

"Nemáme je. A jak bychom je dávali malým dětem? Myslím si, že to nemá smysl. Viděli jsme, že vojáci si nasazují ještě ochranné oděvy a ty my bychom stejně nesehnali. Takže prostě doufáme, díky Alláhovi, že budeme ušetřeni," říká Ahmed.

"Ne, bojíme se. Já třeba míň, moje žena, které se brzy narodí naše dítě, hodně. Ostatní ženy také. Ale co můžeme dělat jiného, než čekat?"

Život v Kuvajtu mezitím funguje trochu provizorně, ale funguje. Autobusy veřejné dopravy jezdí, hodně obchodů zůstává otevřeno. Jen provoz je menší, stejně jako je méně lidí v ulicích. Od dnešního dne, kdy začíná kuvajtský týden, pak budou uzavřeny i státní školy.

Ochrana před případným chemickým útokem vypadá v podání velké rodiny Ahmeda Mutajrího následovně. Ženy už před pár dny nakoupily trochu více jídla a vody do zásoby a připravili jednu místnost nahoře v prvním patře - slyšely, že otravné plyny se drží u země. Také opatřily nějaké prádlo na případné utěsnění pokoje. A vypnuly klimatizaci. 

Všichni společně vkládají své osudy do rukou Alláha. "Navíc já tedy nevěřím, že Irák má ty chemické zbraně," dodává Ahmed. Když se ukázalo, že protiraketové systémy většinu iráckých raket sestřelují, napětí, hlavně u mužů opadlo úplně a více méně pokračují v tom co dělali.

"Takže rozdíl oproti normálnímu životu je v tom, že míň vycházíme ven a když už jsme venku, tak se dřív vracíme," říká Ahmed.

"Já navíc kvůli ženě, aby neměla strach." Ale tradiční neformální "dívaníji", večerní setkání přátel, jehož místo konání se střídá, si prý stejně neodpustí.


Video