Čtvrtek, den čtvrtý
Je ze mě poloviční bojovník. Bojová dráha (oficiálně dráha bojovníka) měří sice zhruba 2200 metrů, ale po operativním posouzení našich fyzických sil velitelé usoudili, že frekventanti kurzu přežití víc než 1100 metrů nezvládnou.
Mimochodem, pokračující únava a vyčerpání se promítají i v kvalitě našich dotazů. Během odpoledních střeleb vojenský policista málem padl do mdlob, když od nás novinářů dostal dotaz, zda je vidět sojka, když letí v noci. Řeč byla o tom, jak se pohybovat v noci v neznámém terénu, v němž nás pronásledují teroristé.
Ale zpátky k bojové dráze. Nejprve jsme si ji prošli cvičně a zkusili každou překážku. Seskok do zákopů, výskok ze zákopů, překonávání dvoumetrové betonové zdi, zdolání hořící překážky. Nejvíce jsme se pobavili při zdolávání vodního toku na kladce upevněné na laně. Ne všem se podařilo dorazit na druhý břeh v suchém stavu. Někteří spadli téměř po vyjetí, jiní se zastavili uprostřed a, než jsme jim stačili přispěchat na pomoc, spadli do vody opravdu jako pytel písku.
Ovšem největší expert na kladku se ukázal být náš kolega z Lidových novin, František Šulc. Pondělní potápění mu evidentně nestačilo, tak se "rozhodl", že do vody spadne hned dvakrát: při cvičném projití bojové dráhy hned při vyjetí nad vodní hladinu, při bojové akci při dojíždění na břeh. Zmáchal přitom dvě neprůstřelné vesty a utopil v bahně jednu kevralovou přilbu.
Nepomohl ani kaplan
Nácvik bojové dráhy nám trval celé dopoledne. Samotný běh dráhou bojovníka naostro byl záležitostí rychlou a stál za to. Připadala jsem si jak v palebné linii. Každou chvíli po mě někdo střílel, házel dýmovnice. Doběhla jsem do cíle s jazykem na vestě, ale s hezkým pocitem, že jsem zase, již podruhé, naplnila heslo kurzu "Překonej sám sebe!".
Jednou z překážek byl seskok ze dvou metrů. Během nácviku jsem zklamala na celé čáře. Mnohokrát jsem vyběhla po dřevě až nahoru. Na okraji mě při pohledu dolů zachvátila panika. Všichni mě dole jistili a povzbuzovali, ale nešlo to. Měla jsem psychologický blok, nepomohl ani kaplan ani psycholog. Když ale došlo k akci, na blok nebyl čas. Mým hlavním a jediným cílem bylo uniknout, zachránit se.
Samopal, kulomet, pistole
Odpoledne patřilo ostrým střelbám. Se samopalem a kulometem jsem si vůbec neporozuměla. Jejich obsluha je dost fyzicky náročná, měla jsem problémy i s natahováním. Žádný z pohyblivých terčů jsem samozřejmě nezasáhla. Při každém výstřelu jsem měla intenzívní pocit, že přicházím o ruku. Již teď pozoruji, jak prostor mezi ramenem a klíční kostí mi modrá a postupně se rozšiřuje. A bolí. No, kulometčík ani samopalník by ze mě nebyl, ale jsem moc ráda, že jsem si to mohla vyzkoušet.
Fyzicky mnohem snazší byla střelba z pistole. Musím se přiznat, že na to, že mám zbrojní průkaz a pravidelně střílím na střelnici, byl můj výkon dost chabý. Ba vlastně nebyl žádný, protože jsem tentokrát terč vůbec nezasáhla. Asi nejlépe jsem na tom byla se střelbou z vojenské brokovnice. Z možných pěti výstřelů jsem terč zasáhla čtyřikrát.
Vraceli jsme se do akademie utahaní jak kočky. A vymysleli jsme účinnou metodu jak likvidovat celulitidu. Stačí si zajet do jakéhokoli vojenského výcvikového prostoru a projet se v něm v tatrovce. Při zpáteční cestě ze střeleb do Vyškova to s námi tak házelo, že jsme měli zadek úplně vylisovaný.
V tomto týdnu je to naposledy, co pravidelně posílám zprávy o tom, jak tady trpíme a cvičíme. Zítra již začíná takzvané vyvedení, které by mělo skončit někdy v pondělí. Podle toho, kdy nás osvobodí z teroristického zajetí. V deníku ale budu pokračovat, jak jen to bude možné.
