IRÁCKÁ KRIZE:
ON-LINE REPORTÁŽ
"Parlament se rozhodl vyhlásit výjimečný stav," oznámil představitel Kurdské demokratické strany (KDP).
Poslanci zasedli v kurdské metropoli Irbílu, aby reagovali na vzedmutou vlnu uprchlíků, kteří začali opouštět domovy jen několik hodin poté, co USA daly iráckému vůdci Saddámu Husajnovi 48 hodin, aby odešel do exilu, nebo čelil válce.
Severní oblast Iráku obývanou Kurdy kontroluje KDP pomocí vlastní samosprávy společně s Vlasteneckým svazem Kurdistánu. Částečnou samostatnost si Kurdové vybojovali po válce v Perském zálivu.
Zatímco vládou kontrolovaná území naopak masový odchod Iráčanů dosud nezaznamenala, desetitisíce Kurdů zejména z Irbílu zamířily do kopců na severu. Exodus provázejí vzpomínky na irácké chemické útoky z roku 1991.
"Saddám možná nemá kapacitu nás napadnout, ale lidé už tady toho byli svědky," vysvětloval vystudovaný právník a majitel hodinářství Nauzad z Irbílu, zatímco spěšně balil své zboží.
"A když taková velká země jako Amerika říká, že má Saddám chemické zbraně, proč by obyčejní lidé jako já měli věřit, že je nemá?" podotkl Nauzad.
V posledních otevřených obchodech v Irbílu postávali obyvatelé ve frontách na igelitové plachty a lepící pásky, jejichž cena stoupla za poslední dny minimálně na dvojnásobek.
Abdal Razzák Hámid Amín prodal 10 tisíc metrů igelitu na utěsnění dveří a oken pro případ chemického útoku. Prodavač plynových masek německé výroby zase vypráví, jak jeho zásoby zmizely během 24 hodin. "Třicet dolarů za kus, to si mohou dovolit jen bohatí," podotýká.
Irbílský trh, který se prostírá pod pevností této starobylé kurdské metropole, zeje však již podobně jako většina ulic prázdnotou. Obchody mají stažené rolety, restaurace zavřeno. Irbíl se proměnil v město duchů.
"Město je prázdné, vládne tu strach, ale žádná panika. Muži odvážejí ženy a děti do horských vesnic, téměř v každém domě však zůstává alespoň jeden člověk, aby zabránil případnému rabování," vykládá jeden z kurdských novinářů.
Státy sousedící s Irákem připravené na příliv válečných uprchlíků zatím nicméně mnoho běženců nezaznamenaly. "Nemáme dosud žádné zprávy o přílivu uprchlíků na našich hranicích," říká náměstek íránského ministra vnitra Ahmad Husajní.
Po válce v Zálivu přitom do Íránu uprchl asi milion pronásledovaných Iráčanů, převážně Kurdů ze severu země a šíitských muslimů z jihu. Kolem
200 tisíc jich v Íránu nadále zůstává.
V Ruvajšidu na jordánské hranici se tu a tam objevují bílo-oranžové irácké taxíky, které přijíždějí přeplněné z Bagdádu a prázdné se zase vracejí. "Odjíždějí příslušníci mnoha národností - Iráčané, ale také třeba Súdánci. Utíkají však jen cizinci a bohatí Iráčané," říká taxíkář Sabah Núrí.
Na opačnou stranu míří naopak osaměle irácký obchodník Ahmad. Poté, co vyslechl Bushovo ultimátum, chce rychle zařídit výjezdní vízum pro svou těhotnou manželku a děti. "Jestli válka přijde v nejbližších dnech, nestihnu je možná odsud dostat," obává se.
Jordánští dělníci připravovali v písečné bouři dva pohraniční uprchlické tábory - instalovali mobilní toalety, nádrže na vodu, elektrické stožáry a potravinové sklady.
Agentura UNICEF odhaduje počet běženců v Jordánsku na 60 tisíc, mezi nimiž počítá s množstvím dětí. Pro ně má organizace přichystané dětské knihy, hry a počítá i se školní výukou ve stanech.
Úřad vysokého komisaře OSN pro uprchlíky (UNHCR) očekává, že z Iráku uprchne kolem 600 tisíc lidí. Polovina by pravděpodobně měla směřovat do Íránu, zbytek do Turecka, Sýrie a Jordánska. Pro 300 tisíc lidí má UNHCR v těchto zemích již připravené nouzové zásoby a provizorní ubytování.
 Po Bushově ultimátu začali Kurdové hromadně opouštět území kontrolované iráckou vládou a po tisícovkách směřují do hor na severu Iráku. (19. března 2003) |
