Kupka sena zachránila židovské ženě život

Z koncentračních táborů v Polsku a Německu vyšlo pod dozorem nacistů v lednu 1945 na jih 1 500 žen. V květnu jich nacisté desítky postříleli u Volar na Prachaticku. Lidé si nyní připomněli jejich památku.

Sedmnáctiletá Nadzi Rypsztajn při Pochodu smrti ve Volarech. | foto: REPRO Ladislav Němec, MF DNES

Nevím už, kdy nás vyhnali na další nekonečný pochod a kdy jsme se ocitly v koncentráku ve Svatavě. Po maminčině smrti jsem ještě příští den šla s kolonou dále, ale to už jsem byla víc mrtvá než živá. Nocovaly jsme v nějaké stodole, usnula jsem zahrabaná v kupě sena.

Tak líčí útrapy židovských žen na konci druhé světové války Eva Erbenová, jedna z posledních žijících účastnic Pochodu smrti, který končil 6. května 1945 u Husince na Prachaticku.

Na tehdy patnáctiletou dívku dozorci zapomněli. Probudila se až po odchodu kolony. Pomohla jí rodina sedláka Kryštofa Jahna z Postřekova u Domažlic. Až do osvobození ji ukrývala.

Ostatní vězeňkyně z několika koncentračních táborů pochodovaly dál, u Volar desítky z nich esesáci postříleli. Z patnácti set jich zbyla na konci hrstka.

. Pochod smrti židovských žen

Z koncentračních táborů v Polsku a Německu vyšlo pod dozorem nacistů v lednu 1945 na jih 1 500 žen. V květnu doputoval zbytek vězenkyň na Prachaticko. Po útěku dozorců zbylo 5. května u Husince asi 300 žen. Dva dny před tím nacisté některé účastnice pochodu postříleli u Volar. Na místním hřbitově je jich 95 pochováno.

Nacisté chtěli zlikvidovat svědky zvěrstev v táborech
Podle šestadvacetiletého Zdeňka Krejsy, který spolu s volarskou radnicí pořádal od středy dvoudenní konferenci na téma Pochod smrti, bylo smyslem pěšího přesunu zlikvidovat svědky zvěrstev v koncentračních táborech.

Pochod začal v polských táborech a bez zřejmého cíle postupoval celé týdny po německých hranicích na jih. Přes Aš a Františkovy Lázně se v dubnu dostal až na Domažlicko, v květnu na Prachaticko.

"V pochodu šly židovské ženy všech evropských národností. Sháníme stále o této události dokumenty, pro roce 1945 jich moc nebylo. Američané se báli, že na našem území, kde tehdy nefungovala dobře správa ani policie, zmizí. Proto je odvezli," říká Krejsa, vnuk Jaroslavy Krejsové, autorky knihy o pochodu. (více v rámečku)

Domnívá se, že sbírky dokumentů k sobě přitáhnou nové informace, ačkoli už většina pamětníků nežije. Stále se totiž objevují další v archivech i soukromých sbírkách.

Pomníky připomínají 95 obětí
Poslední dny Pochodu smrti na jihočeském území jsou podle historiků událostí, která nemá obdoby. Podobně unikátní je i hřbitov s pomníky a hroby pětadevadesáti účastnic Pochodu smrti ve Volarech.

Koncem devadesátých let minulého století navštívila poprvé hroby i Eva Erbenová žijící v Izraeli.

"Při vstupu na hřbitov se mi udělalo mdlo a přepadla mě úzkost. Na náhrobcích jsem četla jména, z nichž některá mi zněla povědomě. A v Postřekově mi pak vysvětlili, že to byly ženy z 'mého' pochodu smrti, se kterými jsem šla celých 750 kilometrů. Ale v době, kdy byly nesmyslně vražděny, jsem již spala v bezpečí Jahnova domu," napsala Erbenová ve svých pamětech.

Žena, která přežila Terezín a Osvětim, jezdí dodnes na besedy se školáky. Její vzpomínková kniha Sen vyšla v několika jazycích.

. Hledá, kudy kráčely na smrt židovské ženy

Jedenasedmdesátileté Jaroslavě Krejsové (na snímku) z Volar se podařilo něco, co nedokázali historikové. Už několik let sbírá dokumenty o Pochodu smrti židovských žen, který skončil v květnu 1945 na Prachaticku.

Její první a druhé vydání knížky Přes Volary přešla smrt v trojjazyčné mutaci našlo zájemce hlavně v zahraničí, v díle chce pokračovat. Jaký motiv ji vede k tomu hledat stopy tragédie staré třiašedesát let?

"Účastníci Pochodu smrti vymírají. Dokumenty o události odvezli po válce američtí vojáci a v učebnicích se o tom skoro nic nepíše. Chci, aby se o všem dověděly budoucí generace," tvrdí bývalá pracovnice dřevařských závodů ve Volarech.

Do Volar se dostala s rodiči v roce 1946 z Nového Dvora. Vzpomíná si, že jako desetiletá dívka a členka skauta chodila na místní hřbitov upravovat hroby židovských žen, které zde nepřežily konec Pochodu smrti.

"Chodila sem i Halina Tenglerová, účastnice pochodu, která tu bydlela. Chtěla jsem, aby mi o všem vyprávěla, ale tehdy řekla: Není to pohádka pro děti. Počkej, až dorosteš," vzpomíná Krejsová.

Až o několik let později Tenglerová sama přišla ke Krejsům domů. Podle jejího vyprávění začal vznikat první dokument. Teprve po roce 1990 dostal projekt další náboj. Z USA přišly do Volar dokumenty o pochodu, které získal z vojenského muzea jeden americký veterán. "Léta běžela a já jsem stále cítila určitý nesplacený dluh vůči této paní," vypráví Krejsová.

Prvního vydání knihy Přes Volary přešla smrt - Pochod smrti očima pamětníků, která vyšla v roce 2006, se Halina Tenglerová nedočkala. Dokument zachycuje vyprávění i mnoha dalších žen z Pochodu smrti, které autorka oslovila.

Příběh popisuje i poslední dny pochodu ve Volarech, kde řadu vězeňkyň doprovázených dozorkyněmi napadl americký hloubkový letoun. Jedna dozorkyně zemřela na místě, další střelba zranila.

Zbídačených židovských žen se střelba nedotkla. Obrátila se ale proti nim pomsta esesáků. Několik desítek z nich na místě popravili.

"Byla to od nich určitě zbytečná hysterie a pomsta spojená i s koncem války. Ze dvou dozorkyň skončila jedna v nemocnici, druhá byla v roce 1946 popravena. Zajímavé je, že moje známá paní Tenglerová v sobě nenávist nikdy nenosila. Brala to jako úděl," popisuje Krejsová.

Autorka si knihou, jejíž druhé vydání pokřtili ve středu ve Volarech účastníci konference o Pochodu smrti, splnila po 56 letech od prvního zaznamenání příběhu Haliny Tenglerové dávný sen.

"Dlouho jsem čekala, že se knihy ujme někdo z historiků. Nestalo se. Byly to pro mě stovky hodin práce, hledání v archivech, ale nelituji toho. Jsem také ráda, kolik péče věnují Volary pro pietu umučených žen z Pochodu smrti, aby se na ně nezapomnělo," uzavírá Jaroslava Krejsová.