První zákon historikova řemesla praví, že před využitím jakéhokoli zdroje informací má provést "kritiku pramene": musí vyjasnit, kdo, kdy, proč, pro koho a na základě čeho informaci vytvořil, a uvážlivě posoudit míru její pravdivosti.
První profesní zákon novináře říká v zásadě totéž, informace je nutno ověřovat. Ani historik, ani novinář nesmí vzít z archivu papír, přijmout jeho obsah za hotovou věc a zveřejnit informace v něm obsažené. Právě to teď udělali v Respektu.
Záznam o událostech ze 14. března 1950 sepsal Jaroslav Rosický z kriminálky v Praze 6. Popisuje, jak s kolegou na vysokoškolské koleji zatkl podezřelého mladíka na základě informace, se kterou ve čtyři odpoledne přišel "studující Milan Kundera, nar. dne 1. 4. 1929 v Brně, bytem v Praze VII, studentská kolej, Tř. Krále Jiřího VI".
Přišel říct, že si u jedné studentky na koleji uložil její známý Miroslav Dvořáček kufr a zase si pro něj přijde. Tím začíná i končí výskyt Kunderova jména v celém případu.
Dva kriminalisté se podle zápisu vypravili na kolej. Prohlédli kufr a od studentky Ivy Militké se dozvěděli, že její známý utekl z vojny a teď se vrátil do Prahy z Německa. Počkali na něho a zatkli ho. U soudu dostal jako americký agent 22 let, z vězení vyšel v roce 1963.
Nemravný příběh?
Najít v archivu nacionále slavného spisovatele v nečekané souvislosti, to potěší. Zbývá pramen ověřit, doplnit chybějící informace a výsledek vyložit. Je hlášení věrohodné? Na první pohled vypadá podivně. Nese datum 14. března a podepsal ho Rosický, který měl téhož dne v osm večer na koleji zatýkat.
Vrátil se do kanceláře a psal záznam v noci? Pokud ano, proč jeho zpráva končí výsledkem osobní prohlídky zatčeného a chybí záznam o tom, komu a jak ho předal? Pro koho byl vlastně tento list sepsán? Zachovaly se další dokumenty o dění na obvodním velitelství národní bezpečnosti ze 14. května 1950? Proč si kriminálka neodvedla také agentovu ubytovatelku, když nic neoznámila? Proč ji ani později nikdo nevyslýchal? Byl na kriminálce vůbec Milan Kundera?
Záznam uvozují údaje, které vyhlížejí jako opis totožnosti udavače z jeho občanského průkazu, chybí však číslo legitimace. Měl opravdu trvalé bydliště na koleji? Proč ho nenechali podepsat výpověď? Kam zmizel, když šli kriminalisté na kolej? Proč si bezpečnost dále nevšímala studenta, který z vlastní iniciativy přišel udávat spolužáky?
A hlavně: co s tím Kundera vůbec měl? Introverzní syn rektora brněnské JAMU se dozví odpoledne z druhé ruky o kufru na koleji a běží rovnou na kriminálku, bez motivace, bez důkazů, z čiré radosti, že si může prásknout?
Měl důvod si jako vyloučený člen KSČ myslet, že ho někdo zkouší dostat do dalšího průšvihu? A nezkoušel ho nakonec někdo? Nic z toho já nevím. Bohužel to nevědí ani v Respektu.
V závěru se hlavní autor článku Adam Hradilek svěřuje se svými pochybnostmi, zda bylo mravné příběh zveřejnit. Podle mého to bylo velice nemravné, s pompou zveřejnit 58 let starou neověřenou stopu a nechat na majiteli bot, ať vysvětluje.
