Někdo možná namítne, že je to těžké, ba nemožné, protože kultura je široký pojem a také velmi složitý mechanismus. To je v zásadě pravda. Někdo jiný zase namítne, že promýšlení kultury netřeba a můžeme klidně spát, protože už tu jednu vizi máme. To je v zásadě také pravda. Ta vize se jmenuje Státní kulturní politika, vypracovalo ji Ministerstvo kultury, schválila vláda a platí od letoška až do roku 2014. Text je to pozoruhodný a směr, kterým bychom se měli vydat, chceme-li uvažovat o kultuře, se z něj dá vyvodit: musíme na to jít úplně odjinud!
Dokument je to přitom v mnohém užitečný a je dobře, že vznikl. Člověk si alespoň při čtení uvědomí, jakou šíři problémů je v kultuře nutné řešit a že se nevyřeší – jak nám sugerují někteří chytrolíni – tak nějak "samy od sebe". Taky spousta konkrétních návrhů zní sympaticky: třeba víc výuky o kultuře na školách, posílení dobrovolnictví při pečování o hrady a zámky anebo program na uchování drobných památek, třeba božích muk a křížů, v krajině. A do třetice je třeba tleskat proklamované snaze překonat marxistický pohled, který vidí kulturu jako nadstavbu (anebo jak by řekli novodobí marxisté – "šlehačku na dortu").
Jenže když se má v této koncepci naformulovat, co tedy na té kultuře vlastně je, dočteme se zprvu jen pár obecných vět o jejím významu pro národní identitu a duchovnost lidského společenství. Zdaleka nejpropracovanější jsou pak pasáže, ve kterých se existence kultury obhajuje ekonomickými argumenty, třeba tím, že kultura může vynášet víc než potraviny, alkohol a cigarety dohromady. A tady už to začíná trochu "zavánět". Ne že by to nemohla být pravda, jenže u toho by se nemělo skončit. Smysl kultury tkví totiž zcela zásadně mimo všechny snadno měřitelné kategorie. Takový Karel Čapek nejspíš netvořil literaturu proto, aby si vydělal a nám tím zvyšoval HDP, ale proto, aby si čtenáři jeho knihy rádi četli, aby v nich našli kus sebe a snad i kus pravdy o světě kolem. Zkrátka: stejně jako není byznys motivací ke vzniku kultury, není možné měřítky byznysu kulturu posuzovat.
I v kultuře přitom svým způsobem jde o růst a zvyšování, respektive kultivování. Ale to se pohybujeme v takových oblastech, jako je úroveň našeho poznání, porozumění, rozlišování, schopnosti dobře se chovat, soudně myslet a zajímavě žít. Co však dělat ve chvíli, kdy chce nějaká koncepce týkající se kultury jen "vymezit strategické cíle, úkoly a opatření v souvislosti s aktuálními postoji ke kultuře jako významnému sektoru hospodářského života"? – Pravda, kultura už pak není nadstavbou. Stává se totiž rovnou a naplno součástí "výrobních sil a vztahů"!
V současnosti nedovedeme formulovat hodnotu a význam duchovních věcí (kulturu nevyjímaje) jinak než materiálně. To je velký problém, ale současně výzva nepodléhat tomu. Pokud to nedokážeme, nejen že nikdy nebudeme mít pořádnou vizi, ale o skutečně hodnotné věci dřív nebo později přijdeme. Že to nebude bez následků, patrně vážných, se dá očekávat.
ČESKÁ VIZE89 významných českých osobností pomáhá formulovat Českou vizi. Jde o desítku nejdůležitějších hodnot, na kterých by měla stát budoucnost naší společnosti. Od pondělí 3. srpna do pátku 13. listopadu 2009 bude každý den kromě soboty vycházet jeden esej v Kavárně on-line. Soubor se pak stane podkladem pro setkání Václava Havla, Jacquesa Rupnika a Václava Bělohradského v Kabinetu Havel 19. listopadu. Pořádají Masarykova univerzita v Brně, Divadlo Husa na provázku a DIALOG centrum, o.s. pod patronací Václava Havla a záštitou rektora Masarykovy univerzity Petra Fialy. |
