Jediné zelené místo v čtyřmilionové Accře patří výhradně bývalému prezidentovi Ghany Kwame Nkrumahovi. Jeho do zlata vyvedená socha v tradiční tóze stojí v parčíku nad poloprázdnými fontánami. Za ní se tyčí futuristická hrobka.
V ní spočívají ostatky člověka, který se stal prototypem afrického charizmatického vůdce. Takového, který v národě vzbudí ty největší naděje na světlou budoucnost, ale pak je urputně likviduje jako neschopný diktátor. Na rozdíl od ostatních padlých vládců Nkrumah posmrtně povstal na piedestal a stal se opět národním hrdinou.
"Byl náš nejlepší prezident. Moc nám chybí," říká sotva dvacetiletý taxikář Joe, aniž by měl Nkrumaha, který zemřel v roce 1972, šanci zažít. "Vše, co vidíš, je jeho zásluha," dodává. S tím by se dalo souhlasit, byť cynický pozorovatel by dodal: "No právě, bez něj by Ghana mohla být mnohem dál."
Socha ghanského prezidentq Kwame Nkrumaha před krterou stojí jeho dcera Semia. Ta se dala také na politiku a je velmi populární.
Ghanský prezident Kwame Nkrumaha s britskou královnou Alžbětou II.
Kwame Nkrumah, který díky souhře štěstí a velkého talentu studoval na univerzitách v USA a Anglii humanitní vědy, přivedl tehdejší britskou kolonii Zlaté pobřeží jako první subsaharskou zemi k nezávislosti. Navíc mírovou a demokratickou cestou. Byl skvělý řečník a společník, který si uměl naklonit západní novináře. Muž s vysokým čelem podle vzpomínek pamětníků okouzlil tehdy začínající britskou královnu Alžbětu II. více než jakýkoliv jiný státník později.
S Rusy vyměnil kakao za sněžné pluhy
Sliboval, že Ghanu bez evropského poručnictví přivede k hospodářskému blahobytu, ke kterému vyrazí po jakési střední cestě mezi kapitalismem a socialismem. Místo toho vybudoval osobní diktaturu, ve které mu národ musel pochlebovat slovem Spasitel.
Vysnil si rychlou industrializaci, která se měla realizovat pomocí megalomanských projektů, jež však přivedly zemi na buben. Řezbář Miloš Benda, Čech dlouhá léta žijící v západní Africe, to komentuje: "Vyhazoval erární peníze za naprosto zbytečné věci. S Rusy třeba vyměnil podíly na prodeji kakaa za sněžné pluhy."
O tom se však v muzeu za prezidentovou hrobkou nedozvíte. Průvodce Martin Kormieteh vám s velkou úctou předvádí Nkrumahovu pohovku, vycházkovou hůlku či zrcadlo. Vypadá to jako před stěhováním, protože veškeré exponáty jsou zabaleny do igelitů, aby se na ně náhodou neprášilo.
Stěny jsou oblepeny fotografiemi, na kterých si ghanský vládce potřásá rukou snad s každým důležitým politikem své doby. Méně slavným momentům "Spasitelovy" kariéry se tu žádná vitrína nevěnuje.
Nad společným snímkem Nkrumahových kolegů, se kterými byl vězněn za koloniálních časů a které sám pak uvrhl do žaláře, se tedy ptám, jak to bylo s jeho autoritářskými sklony. "Zavřít je musel, protože proti němu intrikovali," hájí průvodce prezidenta.
Toho nakonec svrhl vojenský puč, když se v roce 1966 vydal do Vietnamu s neskromným cílem vyjednat tam mír. Důstojníci už měli dost korupce, pěstování kultu osobnosti a ekonomického úpadku.
Průvodce Martin Kormieteh to vidí jinak: "Zosnovala to CIA, jako ostatně všechny převraty, které se v Africe odehrály. Američané se báli toho, že se pod Nkrumahovým vedením kontinent sjednotí a přestane je poslouchat. Lidé si jeho pád rozhodně nepřáli."
To je však v přímém rozporu s faktem, že po puči na podporu kdysi upřímně milovaného lídra nikdo nevyšel na protest. "A divíte se? Kdo by vystupoval neozbrojen proti vojákům?" říká návštěvník z jihoafrického Svazijska, jako by se taková věc ve světě nikdy nestala.
Nkrumah dožíval v exilu v Guineji, kde ho tamní tyran Touré jmenoval svým čestným (nicméně naprosto bezmocným) spoluprezidentem. Když umřel v Rumunsku na rakovinu, oplakávali ho pouze nevyléčitelní příznivci nereálného panafrikanismu. Sjednocení Afriky ghanský vůdce ke zlosti svých kolegů neustále prosazoval s vidinou, že hlavou světadílu se stane právě on.
Přes neslavný konec se stal znovu opěvovaným rekem. Diktátor z 80. let a pozdější zvolený prezident Jerry Rawlings z něj kvůli nedostatku patriotismu vytvořil ikonu národa. Nejen že o něm hovořil jako o svém politickém vzoru, ale dokonce mu nechal v Accře vybudovat monumentální pomník a zařídil, aby se mu ve školách dostalo příznivějších komentářů.
Lidská paměť je krátká a špatná vláda Nkrumahových nástupců zamaskovala jeho podobně tragickou správu země. Ghana, která díky etnickému smíru patří k nejstabilnějším a nejbohatším africkým státům, si ho už nespojuje s nedostatkem, ale pouze s tím, jak na počátku samostatnosti vyvolal naděje. Byly sice plané, ale přece jen to byly naděje.
