ČTĚTE TAKÉ:
Paroubek: Topolánek je kůl v plotě
Je to poněkud nepochopitelné. Po kotrmelci s lidoveckým Kalouskem se všechna vzájemná jednání vyčerpala. Každá strana dala svůj zásadní politický názor: zelení a lidovci nikdy s komunisty vládu neudělají, Paroubek zas nikdy s ODS. ODS nikdy s komunisty, s ČSSD jen bez Paroubka a podmínečně. Komunisti jen s ČSSD.
K takovému postoji mají všechny strany svůj vnitřní pádný důvod a nelze jim nic vyčítat. Drží se správně a poctivě svých světonázorů a programů. Veřejnost by to měla ocenit. Strany ze svých závazků nekuchtí mocenské bramboračky. Vládu však proto nelze sestavit.
Končící premiér to nevidí. Směje se Topolánkovi, že má jen 81 hlasů a že zkrachoval. Sám jich má 74. Zkrachoval tedy také. Ale krach je příliš válečnický termín. Jde jen o politickou situaci, kterou nemohou rozplést a rozsoudit politici, nýbrž ti, kdo ji spáchali - voliči.
Prezident se nemýlí - voliči dali politikům neřešitelné zadání. Uplynulé tři měsíce planého jednání to ukázaly jasně. A politická scéna, patrně krom Paroubka, to také už od voleb dobře ví - tři měsíce byly určeny ktomu, aby se poctivě a veřejně předehrála nemožnost sestavit vládu a aby to uviděl i ten nejméně pozorný volič.
K sestavení řádné vlády je už jen jediná cesta. Není v rukou Paroubka ani Topolánka. Je v rukou šíleného jedince, který se ve Sněmovně pochopitelně může vynořit - podobně jako se z nějakého pomateného idealismu vynořují osamělí političtí vrazi. To v lepším případě.
V horším se může vynořit někdo podplacený a rozhodnout, že vláda (ať už Paroubka či Topolánka) vznikne. Moudrý politik by se takové vládní třaskaviny ihned vzdal, protože by větřil příští úpadek. Vládnout z rukou šílence?
Končící premiér se nepochopitelně holedbá, že on vládu předvede. Po lidoveckém kotrmelci a čitelném postoji zelených je jasné, že nepředvede - leda by z rukávu vytáhl onoho šílence.
Mocichtivost bývá zhoubná a oslepuje - pokud Paroubek riskantní model ČSSD, KSČM plus šílenec z rukávu vytáhne, pohřbí politickou prosperitu ČSSD na mnoho let, jako by Kalousek pohřbil KDU-ČSL, kdyby jeho projekt s komunisty nesmetla vnitrostranická demokracie lidovců.
Paroubkovy analýzy už v sobě nemají nic racionálního, opírají se jen o přesvědčení, že politiku lze ukřičet, že hrubostí a agresivitou lze dosáhnout výsledku. Kůlem v plotě není pro celou politickou scénu či pro veřejnost, nýbrž hlavně pro svou vlastní stranu.
Paroubek sám, jako kulturní či civilizační zjev, představuje ten druh postkomunismu, pro nějž je vše komunistické přijatelné, normální, akceptovatelné - vždyť to byl celý jeho život, kariéra, zkušenost. Politika jako násilí, agrese, tlak a křik.
Paroubkův povolební projev nebyl omyl, ale upřímný výtrysk. Tak si to myslí, jak to řekl. Proto se bez obav pekelcuje s komunisty a připadá mu nepochopitelné, že to někomu vadí. Česká politika se elegancí a noblesou příliš pyšnit nemůže - Paroubek je té elegance prvobytně pospolný styl.
Jedno je na celé politické krizi dobré: běží v demokratickém prostředí, nikde žádné bojůvky, atentáty, společnost je klidná a krizí vlády se nevzrušuje. Nikdo se neobává nárůstu vlivu populistického uzurpátora ani občanské války, zatýkání odpůrců, explozí a podobných fanatických jevů, obvyklých za časů krize. I poněkud křiklavější (Kalouskův) přešlap měl za následek jen opravný pohyb demokracie v KDU-ČSL.
Veřejnost nepochybuje, že krize bude řešena demokraticky, ústavně, bez otřesů. V tom lze vidět stabilitu českého státu. Klid veřejnosti by mohl politiky inspirovat. Když nikdo nemá dost politických sil, aby si vzal vládu, je třeba se znovu zeptat. To by měl pochopit i Paroubek.
