Kuba, kde vystoupit proti režimu znamená dlouholeté vězení.
V kubánských žalářích v tuto chvíli živoří kolem tří set vězňů svědomí, loni na jaře proběhla mohutná vlna represí: při zmanipulovaných soudech dostalo 75 členů opozice, novinářů a představitelů nezávislých oborů tresty, jejichž výše zaskočila i pesimisty: s jedinou výjimkou se pohybovaly v rozmezí deseti až osmadvaceti let.
"Režim je v rozkladu, především morálním, jeho pád je nejen možný, je i nevyhnutelný," řekl mi loni v prosinci v rozhovoru Oswaldo Payá, klíčový kubánský disident, v nějž vkládají naděje západní vlády i rodiny vězněných.
Ze svého malého domku na předměstí Havany vede svoji "nenásilnou válku" proti režimu, neúnavně ho vyzývá k dialogu s opozicí a všem vytrvale opakuje, že pád diktatury už je na dosah ruky. "Touha po svobodě je naše zbraň. Mohou nás uvěznit, ale nic to nezmění," řekl mi.
Zdaleka ne všichni sdílejí jeho optimismus a víru, že změna je na dosah. Je nepochybné, že Kuba zápasí s velkými ekonomickými obtížemi, že země je v izolaci a že Kubánci reptají. Skupinky disidentů jsou však nepočetné a jejich vliv omezený. A navíc: kdo se postaví režimu, dříve či později skončí ve vězení.
Oswaldo Payá je zatím na svobodě, ale když se ho zeptáte, zda se bojí uvěznění, s unaveným úsměvem řekne, že se to může stát třeba zítra.
Mimochodem: bývalý český prezident Václav Havel ho v minulých letech opakovaně navrhoval na Nobelovu cenu míru a Česká republika má v kruzích opozice skvělé jméno. Svůj podíl na tom má i společnost Člověk v tísni, která již po mnoho let podporuje rodiny vězněných.
Osudy rodin jsou plné bolesti a zoufalství, ale zároveň odhodlání bojovat i víry, že dříve či později přijde svoboda. Setkal jsem se například s Claudií, jejíž muž Osvaldo se ve vězení zhroutil, pokusil se o sebevraždu a hrozbami byl přinucen přiznat se k věcem, které nikdy neudělal.
Vyslechl jsem příběh o čtyřletém vnukovi Elisabeth, který si myslel, že jeho dědeček Pedro zemřel, a jehož pláč se pak nedal utišit. Či o Soledad, jejíž muž prodělal ve vězení infarkt, a všichni se bojí, že brzy zemře.
Statisíce turistů, kteří popíjejí v romantických zákoutích ostrova míchané drinky, se o příbězích bolesti většinou nedovědí vůbec nic. Turistický byznys je většinou v rukou dobře prověřených "soudruhů", kteří na Fidela Castra nedají dopustit.
Revoluci nikdo nečeká
"Obyčejní" lidé sice reptají a stěžují si na ekonomické problémy, je však téměř vyloučené, že by stávající režim mohla v budoucnu svrhnout vlna demonstrací či nepokojů. Kubánští opozičníci přesto věří, že změna jednoho dne přijde. I když ti pesimističtější připouštějí, že ji nejspíš může přinést pouze smrt Fidela Castra.
Spojené státy se všemožně snaží, aby to bylo dříve, a předpovídají, že režim je před krachem. Pravda je, že Castrovi předpovídalo brzký pád již deset amerických prezidentů...
Washington v poslední době ještě zpřísnil svoje sankce, kterými chce prezident George Bush "podkopávat" komunistickou vládu. Nová opatření například tvrdě omezují přísun peněz, které smějí emigrantské kruhy z Floridy posílat svým příbuzným na Kubu.
Odhaduje se, že každý rok na Kubu "přiteče" téměř miliarda dolarů. Proto na "ostrově svobody" funguje systém dvojí měny, jedině v "dolarových obchodech" se nyní dá něco koupit, ty ostatní zejí prázdnotou.
Revoluci nikdo nečeká, jisté však je, že Kubánci se bojí stále méně. Pětadvacet tisíc lidí podepsalo petici žádající vládu o zahájení dialogu, obdobu Charty 77, a disidenti to berou jako důkaz, že vše se hýbe vpřed. "Buďme trpěliví, Kubánci dokážou zvednout hlavu," říká Oswaldo Payá.
