Jistě, kdyby si měl brát své přezdívky každý z bývalých nájemníků Elysejského paláce, bylo by to na pováženou. S přezdívkou Pépère však již vloni v létě – to ještě jaksi dočasně – přišel levicový deník Libération. Bylo to v čase, kdy se zdálo, že novopečený prezident, který toho během kampaně hodně slíbil, si užívá léta více, než by měl.
Malá historie přezdívek
A jak se vlastně předchozím prezidentům francouzské V. republiky říkalo? Zakladateli, generálu Osvoboditeli Charlesi de Gaullovi, jenž Francii vrátil čest a na nějakou chvíli ji znovu dostal na výsluní světové politiky, se v závěru jeho éry říkalo Šašek (Charlot). Doprovázel to v roce 1968 slogan: „Šaška dolů!“ Jeho následovníku Georgesi Pompidouovi se pro změnu dostalo přezdívky Bambula (Pompon). Ani politický liberál Valéry Giscard d´Estaing – ohromoval nejen stylem zcela nejmladšího prezidenta, ale i aristokratickým původem – přezdívkám neunikl. Nazýván byl například Jeho Dostatečnost (Sa Suffisance). Socialistickému prezidentovi Françoisi Mitterrandovi se říkalo s jistou sympatií až do konce Strejda (Tonton). Měla to být údajně i jeho přezdívka v odboji za druhé světové války. Zatímco původně Velký Jacques (Le Grand Jacques) byl nakonec označován zdrobnělinou křestního jména – Jacquot. Chirakovo přízvisko se totiž hezky rýmovalo s tím prvním generálským „Šaškem“ (Charlot).
Husní Mubarak s francouzským prezidentem Jacquesem Chirakem v Elysejském paláci ( 25. července 2002)
To jsme již v nedávné minulosti. Hyperaktivnímu Sarkozymu, řečenému velmi rozšířeným přízviskem Sarko, se dostalo od tábora chirakovců, jimž nebyla jeho prezidentská ambice po chuti, kruté přezdívky Trpaslík (Le Nain). Stojí za ní Chirakův bývalý premiér a ministr zahraničních věcí Dominique de Vileppin, který měl dle jedné historky dokonce na adresu Sarkozyho, jehož chtěl za každou cenu ponížit, jednoho večera sarkasticky poznamenat: „Zmlátíme toho prcka!“
Prezident Chirac říkával Sarkozymu trochu laskavěji, nikoliv však méně ironicky: malý Mikuláš (Petit Nicolas) v narážce na slavné dětské vyprávění Sempého a Goscinnyho. Za těmi přezdívkami byla narážka na jeho fyzickou výšku (162 cm bez podpadků), s níž po celý mandát zápasil, a nejen ve veřejném mínění.
Každá prezidentská epocha má zkrátka svou prezidentskou přezdívku: nyní tedy Francii vládne – Tatík. A časopis Canard Enchaîné k tomu ještě připojuje – a Mamina (Mémre), čímž je míněna jinak dosti půvabná „první partnerka“, novinářka Valérie Trierwelerová, jinak také řečená Rotweiler.
Bývalý francouzský prezident Nicolas Sarkozy a jeho manželka Carla. V pozadí nový prezident Francie Francois Hollande a jeho partnerka Valerie Trierweilerová (Paříž, 15. května 2012)
Odbojářský odkaz Stéphane Hessela
Není to jen tak: Francie se ocitla po deseti měsících „tatíkovy vlády“ poněkud u konce s dechem. Dva hlavní sliby - po mnoha z těch, jež vláda premiéra Jeana-Marca Ayraulta opravdu splnila – ovšem zůstávají téměř neřešitelné. Prvním úkolem je „zvrátit negativní křivku“ nezaměstnanosti, druhým složité balancování s daňovým systémem, kde nestačí pouze zdanit herce Gérarda Depardieua. Úkolem třetím bude „po anglicku“ elegantně zmizet z afrického státu Mali.
(A propos: Gérard Depardieu. Minulý týden se objevila informace, že neméně slavná herečka Isabelle Adjaniová odmítla hrát v připravovaném filmu režiséra Abela Ferrary o aféře Dominiqua Strausse-Kahna, kde právě Depardieu má ztvárnit hlavní postavu bývalého šéfa Mezinárodního měnového fondu. Herečka Adjaniová měla hrát jeho ženu Anne Sinclairovou.)
Gérard Depardieu ukazuje svůj ruský pas (23. února 2013).
Mnozí se dnes nahlas ptají: Je nějaký pilot v letadle? A podobně, jako když v prvním kole prezidentských voleb nikdo nevyhrál – a chvíli to vypadalo, že letadlo unesla Marine Le Penová, charismatická populistka – negativní vymezení vůči Nicolasi Sarkozymu, jež hrálo velkou roli, prostě nestačí nadlouho. Podle výzkumů CSA z prvního březnového týdne si 55 procent Francouzů myslí, že vláda neví v ekonomické a daňové oblasti, co má dělat. Co asi běželo prezidentu Hollandovi hlavou, když stál sám minulý týden nad rakví Stéphane Hessela, posledního ze Spravedlivých, velkého muže odboje a bojů poválečné levice, na nádvoří pařížské Invalidovny? Hessel, podobně jako jeho kamarád Raymond Aubrac, jenž zesnul téměř rok před ním, vyzvali ve slavném manifestu Votez l´espoir (Volte naději!) ze 14. března 2012, o němž se na rozdíl od toho slavného Hesselova Indignez-vous! (Rozhořčte se!) mnoho nedočtete, totiž přímo k podpoře socialisty Hollanda.
Ještě na podzim 2012 patřil Hessel k signatářům jednoho z proudů uvnitř Socialistické strany, jejímž byl členem, nazvané: Oser, Plus Loin, Plus Vite (Troufněte si, Dál, Rychleji). A byl to právě Hessel, který svým odkazem připomíná, že „nestačí jenom vědět, co je špatně, ale je zapotřebí vědět, jak jít dobrým směrem”.
Diplomat a spisovatel Stéphan Hessel (nar. 1917)
Zabřednutí v tekutém písku Mali
Krize, která vypukla začátkem ledna tohoto roku v jihozápadní Africe, kam poslal prezident Hollande nejprve letadla a potom na čtyři tisíce vojáků, hrozí katastrofou. Ano, ten konflikt je staršího data, Hollande tu zdědil problém, ale další strategie je už věcí přítomnosti. Triumfální řeči nejsou na místě. Dobytí tří měst - Gao, Kidalu a Timbuktu - zpočátku vyhlíželo uspokojivě. Jenže navzdory vyhlášeným úmrtím dvou klíčových islámských bojovníků - Mochtára Belmochtára a Abdala Hámida abú Zajda, vůdců Al-Kajdy v islámském Magríbu - konflikt hrozí zabřednutím do nekončícího honu za teroristy uprostřed skalisek a tekutého písku. „Jsme ve skutečné válce,“ řekl ministr obrany Yves Le Drian.
Francouzské jednotky zasahují v Mali.
Školáci oslavují znovuotevření základní školy v Timbuktu.
Počátkem února tvrdil ministr zahraničních věcí Laurent Fabius, že pokud proběhne vše podle plánu, měli by se francouzští vojáci začít stahovat počátkem března, nyní mluví o dubnu. Po dobytí strategických míst nyní Francouzi letecky útočí na bojovníky v obtížném terénu severních skalnatých území.
Ve hře jsou bohužel navíc rukojmí v několika afrických zemích. Podle posledních zpráv jich už sedm o uplynulém víkendu teroristé usmrtili v Nigerii. Deset dalších rukojmí je nadále v držení jiných skupin. Odhodlání svatých bojovníků je velké, a české komando z Chrudimi, které má „krýt záda“ Francouzům, rozhodně nebude mít lehkou práci. Čeští generálové mohou říkat, že tam nebudeme bojovat, jenže ve válce se prostě bojuje. Francouzská armáda, která nyní diplomatickými cestami usiluje o předání mise na úrovni Spojených národů a jejich „modrých přileb“, se stejně jako americký kontingent v Africe potýkala již dříve s problémem, který je neřešitelný. Jak vůbec vyhrát „válku proti terorismu“, když se polovina těch bojovníků ráda svého života zbaví, v touze stát se mučedníkem ve jménu božím? Nebo v nejlepším případě, což se stalo víckrát, prostě defektovali – a vycvičeni přešli rovnou k džihádistům.
Velitel české jednotky v Mali Marek Štěpánek
Kromě toho intervence v Mali není levnou záležitostí. Podle ministerstva obrany je denní účet 2,7 milionů euro. Je to více než stála srovnatelná operace v Libyii (ta Francii přišla na 1,6 milionů euro denně) a více než Afghánistán (1,4 milionů euro denně).
Kozel zahradníkem
Co na to Nicolas Sarkozy? V rozhovoru pro pravicový časopis Valeurs actuelles v polovině března zopakoval, že návrat na politickou scénu není ani tak nějakou jeho osobní ambicí, nýbrž se prý jedná o ryzí nezbytnost, protože je nutné „zachránit, co se ještě dá“.
Exprezident, který začal bombardovat před dvěma lety Libyii, a nechal podle některých informací jejího vůdce Muammara Kaddáfího koncem října 2012 usmrtit, nyní o francouzské účasti v Mali říká: „Co tam vůbec děláme? Podporujeme pučisty a snažíme se kontrolovat území, třikrát větší než Francie? A to s pouhými čtyřmi tisíci muži?“
Podle nejnovějších výsledků veřejného mínění, v úterý publikovaných čísel agentury Ifop pro týdeník Paris Match, pouze 44 procent dává přednost současnému prezidentu proti jeho předchůdci. Nicolas Sarkozy se tak poprvé s 53 procenty zařadil nad svého protivníka z května loňského roku.
Přehled francouzských ministrů, stav v květnu 2012 (bráno zleva nahoře doprava) - Jean-Marc Ayrault, Laurent Fabius, Jean-Yves Le Drian, Christiane Taubiraová, Manuel Valls, Pierre Moscovici; Marisol Touraineová, Nicole Bricqová, Vincent Peillon, Michel Sapin, Stephane Le Foll, Delphine Bathoová, Marylise Lebranchuová, Benoit Hamon, Arnaud Montebourg, Kader Arif, Jerome Cahuzac, Fleur Pellerinová, Aurelie Filippettiová, Najat Vallaud-Belkacemová, Genevieve Fiorasoová (Bernard Cazeneuve, Victorin Lurel, Valerie Fourneyronová, George Pau-Langevinová, Pascal Canfin, Cecile Duflotová, Alain Vidalies, Yamina Benguiguiová, Marie-Arlette Carlottiová, Michele Delaunayová, Frederic Cuvillier, Dominique Bertinottiová, Sylvia Pinelová, Francois Lamy).
A v takovém okamžiku, jak bývá ve Francii zvykem, přicházejí nové signály z Elysejského paláce, kde se to šušká o „důležitém projevu“, který by Hollande měl přednést příští týden. Dojde konečně k vládní obměně, jak se již říkalo na podzim loňského roku?
