Na produkci původní české non-fiction literatury na téma soudobá politika nejvíc zaráží nepatrný počet portrétů politiků i politických memoárů. Na vině první absence jsou historici, politologové a publicisté, na vině absence druhé politici sami. Ani vysloveně lidé pera, jako Milan Uhde, neuzavřeli svoji praktickou zkušenost s politikou vzápětí napsanými paměťmi. A pokud se tak stalo, jako v případě Miloše Zemana, zůstalo u polotovaru, který posloužil coby vyřizování si osobních účtů před dalším účinkováním na politické scéně. V tomto kontextu je Portrét politika ve dvaceti obrazech, jak svůj profil Václava Klause v podtitulu označil jeho autor Jiří Pehe, čestnou výjimkou.
Bohužel se na té knize ukazuje neblahý vliv tuzemského politologického úhoru: protože v této disciplíně zde chybí ostrá konkurence a tradice, Jiří Pehe stavěl prakticky na zelené louce. Nic mu nepomohla nesporná znalost západní politologické a politické literatury, ostatně v USA vystudoval.
Obal knihy Jiřího Pehe
Já nic, já analytik
Těmi "obrazy" jsou v podání Jiřího Pehe jednotlivé roky 1990-2009. Kniha kronikářsky plyne v kapitolách-rocích a v každém "obraze" se autor soustředí na několik témat spojených s Klausem. Výsledkem je výklad vypravěčsky monotónní a významově plochý. Nejhutnějšími částmi jsou Úvod, Prolog a Shrnutí: Jaký je Klaus politik? - v těchto několikastránkových útvarech Pehe soustředěně črtá ze své kritické pozice Klausovy základní vlastnosti coby politika.
O knizeJiří Pehe: Klaus Portrét politika ve dvaceti obrazech Prostor, Praha 2010, 288 stran, doporučená cena 280 korun. |
Ostatně ta kniha je velkým žánrovým nedorozuměním: jestliže pisatel použije výraz "portrét v obrazech", pak ten prakticky vylučuje kronikářský postup - obrazy jsou totiž, například v divadelním nebo filmovém umění, určité (často ostře nasvícené) dílčí výseky s relativně samostatnými ději, které fragmentárně skládají osobitě vystavěný celek. A chci-li být kronikářem, tedy postupovat časově systematicky jako Pehe, pak by kronikář měl uvádět zdroje. Poznámkový aparát je však v Klausově monografii veškerý žádný, a dokonce není na konci uvedena ani použitá literatura. Ačkoliv se to v textu Jiřího Pehe hemží jmény, názvy a daty, jeho výklad je nevěcný. Namísto pracného zdrojování, dokazování a odlišování se velmi často spokojuje s vágními formulacemi.
Příklady: "Všechny postkomunistické země v regionu se ovšem nakonec přeměnily v tržní ekonomiky, přičemž některé toho dosáhly s podstatně nižšími transformačními náklady, než jaké přinesla Klausova ,česká cesta‘," píše Pehe. Jak vymezuje ten region? Které země konkrétně měly náklady nižší? Co je to "podstatně nižší"? Takovými detaily se autor nezdržuje. A jiný příklad: "ODS přitom měla za sebou už delší dobu nejmocnější soukromou televizi v zemi i její menší sestřenici, jakož i několik časopisů a novin." Zřejmě je řeč o Nově a Primě (ta je sestřenicí Novy?), časopisy a noviny si můžeme domýšlet. Na jiném místě, které se týká roku 1994, Pehe tvrdí, že média "v této době byla zcela na straně Klause". To není pravda: nebudu-li brát v úvahu Haló noviny, tak třeba vlivné Právo či Respekt na straně Klause tehdy nestály - a pak nemohu použít slovo "zcela". Při důkladnějším pohledu na jeho styl se takových formulačních vágností objevují desítky v podobě neurčitých sousloví typu "celá řada ekonomů", "někteří komentátoři" atd.
Jiří Pehe (druhý zprava) mezi intelelektuály na programové konferenci ČSSD; Olomouc 25. září 2010
A ještě jeden aspekt. Pehe sice hned v úvodu nezastírá svůj v zásadě kritický postoj ke Klausovi, nicméně pak se staví do role nezúčastněného pozorovatele a analytika, jímž však nebyl: od září 1997 do května 1999 řediteloval Politickému odboru ředite Kanceláře prezidenta republiky (tedy za Václava Havla), 22. července 1999 se stal - spolu s teologem Tomášem Halíkem a novinářkou Janou Šmídovou - mluvčím iniciativy Impuls 99. Avšak v knize se o tom nezmíní slovem, což dost dobře nejde - být aktérem a nesdělit to.
Balíček nálezů a ztrát
Textově tudíž dost úmorná kniha Klaus mapuje základní politické kroky a vývoj tohoto politika; nedůsledný pozitivista Pehe téměř úplně pomíjí - vyjma několika zmínek - psychologickou rovinu Klausovy osobnosti. Současný prezident republiky je pro autora nesporně nejvýznamnějším politikem polistopadového dvacetiletí. Uznává jeho transformační energii a étos v období 1990-1994, jeho zásluhu na klidném rozdělení Československa, které podle Jiřího Pehe bylo bohužel asi nevyhnutelné. Všímá si, že Klausovi vyhovovaly dějinné úkoly, akce a tlaky, ty jej mobilizovaly k výkonům. Postupně se však - s ustálením polistopadových poměrů - přeměnil v technologa moci, který kreativně ovládá finesy politických her, umí se udržet na výsluní, v argumentacích spojuje zdánlivě nespojitelné, například elitářství a populistické prvky.
Vše, co autorovy analýzy a charakteristiky na adresu Václava Klause sdělují, autor i jiní komentátoři dílčím způsobem již dříve porůznu formulovali.
Autogramiáda Václava Klause na Podzimním knižním veletrhu v Havlíčkově Brodě
Co se tedy poznávací hodnoty týče, nabízí zakladatelská monografie Jiřího Pehe jednu část kritických výtek pospolu, v "balíčku". Ten umožňuje připomenout si či uvědomit, což při dílčích analýzách pochopitelně není tak dobře možné, Klausovu vytrvalost, umanutost a svého druhu vynalézavost. A sepne nám, že některé Klausovy sympatie či averze, z aktuálního pohledu stěží vysvětlitelné, mají kořeny v dějích, které nám už z paměti odešly - a tato kniha je připomíná. To je však vše, co monografie Klaus nabízí.
