Nelze sice podceňovat úlohu osobnosti v dějinách, tím méně pečlivou komunistickou práci s kádry – ale pod Filipovou maskou zůstávají komunisté stejní. A to je podstatné. Kapitalismus je podle nich příčinou problémů světa a oni ho hodlají vyměnit za socialismus. Marxe s Leninem do sběru surovin neodnášejí.
Vojtěch Filip je tím nejvhodnějším lídrem KSČM pro období přechodu od izolace strany k totální rehabilitaci. Nejšikovněji ovládá dvojakou hru, kterou komunisté úspěšně hrají.
Grebeníček byl symbolem pro nostalgické voliče, Dolejš pro ostatní. Filip vychytrale vybalancuje obé: milovníkům staropořádků předhodí za vzor Moldávii, kde si vedle chudoby přišli lidé i na komunisty ve vládě a v prezidentském úřadě. Doplní, že v minulém režimu bylo v mnohém o dost lépe než dnes. Mladším nabídne povzdech, že nad některými věcmi z minulosti cítí stud.
Svým způsobem byl Grebeníček pro svou jednoznačnost (byť nepřijatelnou) "sympatičtější". Filipova maska se pragmaticky usmívá na všechny strany, o to víc budí obavy. Co je za ní doopravdy? Představa, že by se komunisté nyní třeba distancovali od politických metod předchůdců (když už ne od cíle), je bláhová. Jejich dosavadní omluvy neomluvy byly úlitbou demokratickým bohům.
Upřímnosti z hloubi komunistické duše v nich bylo jako na Zemi Marťanů. Proto ta nedůvěra a strach, které KSČM v ostražitější části veřejnosti dodnes vyvolává.
S příchodem Vojtěcha Filipa tyhle obavy do dějin neodcházejí.
