Tajná zbraň „reformátorů“ KSČ v roce 1989: kluby s policejním výcvikem

V roce 1989 připravovala část vedení KSČ speciální skupiny mladých lidí, kteří měli sledovat dění na protivládních demonstracích a ovlivnovat její účastníky. Členové takzvaných debatních klubů se připravovali na speciálním školení ve Slušovicích. Kromě psychlogie či ovlivňování davu se učili, jak zjistit, že jsou sledováni, a sebeobraně.

Zásah VB proti demonstrantům na Národní třídě v Praze 17. listopadu 1989. | foto: Jirka Venclík

Tato dosud méně známá skutečnost se objevila v nové publikaci Vypovídat pravdu a nic nezamlčet historika Pavla Žáčka vydané Ústavem pro studium totalitních režimů. Kniha obsahuje výpovědi známých osobností i řadových účastníků před komisí pro objasnění událostí 17. listopadu 1989.

Kniha Vypovídat pravdu a nic nezamlčet historika Pavla Žáčka

Byla to přitom už druhá komise, která měla zjistit, co se vlastně stalo osudný den, který započal pád komunismu. Její členové si vzali na paškál klíčové osobnosti převratu, ale také své předchůdce, členy první komise vzniklé krátce po listopadových událostech. Také oni měli zjistit průběh brutálního zásahu na Národní třídě a potrestat hlavní viníky. Její objektivitu však značně zpochybnilo, že mezi členy byli tři členové KSČ i agenti StB.

Studenty a členy Socialistického svazu mládeže (SSM) v první komisi zastupoval také student právnické fakulty Jiří Solil. Paradoxně však právě on jako člen "vyšetřovacího týmu" patřil ke členům speciálně vybrané skupinky prověřených mladých svazáků a komunistů, kteří měli mezi lidmi zpochybňovat vystoupení disidentů a vytvářet prostředí pro tu pravou reformu, tedy tu komunistickou.

Komise se do Solila obula a ačkoli se snažil celou věc nejdříve bagatelizovat, postupně popisoval, co vlastně "debatní klub" obnášel. Solila do elitního klubu pozval jeho přítel Radko Kaska, syn bývalého ministra vnitra. V červnu pak vyrazil na několikadenní školení do areálu ve Slušovicích.

Rozvička s expertem na sebeobranu a historie Charty 77

Každý den začínal třicetiminutovou rozcvičkou a výcvikem sebeobrany. Tu vedl Milan Kadavý, příslušník odboru zvláštního určení. On sám později uvedl, že podle něj bylo cílem celého školení vytvořit skupiny pro paralyzování protivládních demonstrací.

Vyšetřovací komise

Komise byly dvě. První vznikla krátce po listopadových událostech a tomu odpovádalo i její složení. Mezi členy byli i zástupci KSČ a tři agenti StB. Oobčanské fórum v ní nemělo své reprezentanty.

Druhá vznikla v září 1990. Jejími členy byly i dnes známé osobnosti. Mimo jiné prezidentský kandidát Jiří Dientsbier mladší, vlivný advokát a sportovní funkcionář Miroslav Jansta, poslanec za ODS Jan Vidím či advokáti Petr Toman a Stanislav Devátý. Komise měla pravomoc vyslýchat a měla také přístup ke svazkům StB.

Vyšetřování postupně přejaly klasické orgány činné v trestním řízení. Ty materiály obou komisí využívaly. Práce druhé komise byla specifická tím, že se snažila i ověřit či vyvrátit různé fámy o tom, že 17. listopad byl jen mocenský převrat předem připravený reformním křídlem KSČ. 

Komplexní záznamy práce komise byly dlouho dobu tajné. Zveřejněny byly jen dílčí zprávy. Ty teorii komplotu vyvrátily. Úplný přístup k písemnostem získal až Ústav pro studium totality.

Následovala výuka rétoriky, psychologie nebo odborné semináře příslušníků StB a komunistických školitelů z vysoké školy stranické. Cílem bylo dát frekventantům ideologickou munici pro případné debaty s opozicí. Na školení měl prý přednášku i šéf JZD Slušovice František Čuba.

"Školení probíhalo výlučně na bázi KSČ a mnohdy mě překvapilo jeho reformnost. Při argumentaci školitelů se prakticky neobjevil pokus hájit vedoucí úlohu KSČ či jiné bigotně stranické principy," řekl komisi Solil. Nechyběly také přednášky o historii disentu a účastníci měli k dispozici text Charty 77.

Že bylo vše nejen pečlivě připravené, ale i utajené, potvrzuje fakt, že účastníci si sice mohli dělat poznámky do sešitů, ty jim však na konci školení sebrali.

Krátce po návratu domů dostal Solil pozvání na první akci. Byla to demonstrace na Václavském náměstí, jež se konala 21. srpna k výročí okupace Československa vojsky Varšavské smlouvy. "Prý abychom se přesvědčili, že názory opozice nejsou správné a že k žádným brutálním zásahům nebude docházet," uvedl student do protokolu.

Kdyby něco, volejte na KSČ

Na srazu dostali absolventi kursu malé odznáčky podniku ČKD. Ten sloužil jako dohodnuté znamení pro tajné policisty v civilu i pro ty uniformované, aby věděli, že patří na "správnou stranu barikády."

Zároveň obdrželi speciální telefonní číslo, na které se měli odvolat, pokud by je někdo přece jen zatkl. "Bylo nám naznačeno, že se jedná o akci KSČ a byla nám též naznačena jistá míra nedůvěry k bezpečnosti, a to tím způsobem, že jim máme tento papírek předat, ale více s nimi nediskutovat." Na předloženém papírku byla tři telefonní čísla, u dvou bylo připsáno jméno Chmelíček a také inf. ÚV sekr. 13. (Antonín Chmelíček byl náčelník Správy SNB Prahy a Středočeské ho kraje a 13. odbor ÚV KSČ měl na starost bezpečnostní problematiku).

Solil se pak podle svých slov procházel mezi demonstranty. V rytířské ulici před tehdejším museem Klementa Gottwalda ho chtěli příslušníci VB naložit od antonu. Poblíž byl naštěstí jeho školitel ze Slušovic. Ten hbitě přiskočil k policistům, řekl jim pár slov, ze kterých Solil zachytil jen městský výbor a KSČ, a byl okamžitě propuštěn.

Další demonstrace se konala 28. října. Solil před ní dostal speciální propustku, díky níž se mohl dostat do jinak uzavřeného prostoru Václavského náměstí, kde probíhala vojenská přísaha. Po ní se pak opět vmísil mezi účastníky demonstrace. Když se s přítelem Kaskou na chvíli zastavil v kavárně Savarín, zjistil, že zde již sedí řada dalších účastníků slušovického školení. Tím podle všeho činnost klubů skončila. Klíčové demonstrace 17. listopadu se členové nezúčastnili.

Solil u komise vypovídal několikrát, protože otázka vznikajících bojůvek KSČ její členy zaujala. Po svém prvním výslechu student oznámil, že se obává o svou bezpečnost. Měl totiž dojem, že je sledován. Podobných podivností provázelo práci komise celá řada. Zda to byly fámy, zbytečné obavy, nebo opravdu dozvuky práce StB lze nyní jen těžko zjistit. Vše se odehrávalo v letech 1990 a 1991, tedy v poněkud divoké a zmatené době předávání moci a vzniku demokracie.

Činnost debatních klubů byl přitom jenom jednou z mnoha zajímavých skutečností, které protokoly znovu připomínají. Řada z nich už byla popsána a zveřejněna a na další se dávno zapomnělo. Dobové protokoly z výslechů však přinášejí zajímavý a hlavně dobově autentický pohled na události nejen přímo 17. listopadu, ale především na ty, které mu předcházely.