V době, kdy svět přihlíží reálné genocidě syrského města Homs a krize se přelévá do sousedního Libanonu, je čas položit si otázku, co odlišuje velké mocnosti od malých. Mezinárodní hvězda Turecka v posledních několika letech vytrvale stoupá: z premiéra Recepa Tayyipa Erdoğana dělají v mnoha blízkovýchodních a severoafrických zemích hlavní osobnost summitů a ministr zahraničí Ahmet Davutoğlu cestuje po světě coby zástupce stále vlivnější velmoci. Turecko a Indonésie se navíc zařadily vedle států BRIC (Brazílie, Rusko, Indie a Čína) na seznam nejdůležitějších rostoucích globálních hráčů.
Autorka eseje Anne-Marie Slaughterová, bývalá ředitelka politického plánování na americkém ministerstvu zahraničí (2009-2011), je profesorkou politologie a mezinárodních vztahů na Princetonské univerzitě. |
V případě současného syrského masakru však Turecko stojí před klíčovou zkouškou svých regionálních a globálních aspirací. Je načase, aby jeho vedoucí představitelé přestali řečnit a začali jednat.
Nárazníková zóna není zrovna mnoho
S nápadem vytvořit na syrsko-turecké hranici nárazníkovou zónu pro syrskou opozici přišel Davutoğlu poprvé před třemi měsíci, když byl počet mrtvých v Sýrii oproti dnešku zhruba poloviční. Erdoğan se stal v polovině listopadu druhým regionálním vůdcem (po jordánském králi Abdalláhovi), který otevřeně vyzval syrského prezidenta Bašára Asada k odstoupení. A na konci listopadu Davutoğlu znovu potvrdil, že turecká vláda diskutuje o různých humanitárních plánech, včetně možnosti vytvoření nárazníkové zóny.
Od té doby však jediná skutečná akce nevzešla z Turecka, nýbrž z Ligy arabských států, která vyslala do Sýrie pozorovatele a zformulovala plán politického přerodu této země. A poté, co Rusko a Čína tento plán v Organizaci spojených národů vetovaly a co syrské jednotky začínají srovnávat se zemí Homs a Zabádání, navrhl Davutoğlu "co možná nejrychlejší" uspořádání konference, která "podpoří mezinárodní porozumění mezi všemi zúčastněnými zeměmi".
To snad ne! Chtějí další jednání
Konference? Turecko v podstatě navrhuje další rozhovory, čímž znovu oddaluje akci, která by mohla změnit reálnou situaci. Vraždění nevinných však nikdy nelze dost podcenit. Turci mají mnoho důvodů obávat se důsledků vyslání svých vojáků do Sýrie, i kdyby je k tomu vedly nejčistší humanitární záměry. Turecko a Sýrie spolu stále vedou hraniční spory. Pohled na to, jak turečtí vojáci překračují hranici – i kdyby se nacházeli za liniemi syrských opozičních bojovníků – by v mnoha Syřanech probudil nacionalistickou hrdost a posílil Asadovo tvrzení, že vzpouru podněcuje zahraničí.
ERDOGAN. V Sýrii už nemáme důvěru, tvrdí turecký premiér. Chce hrát v regionu první housle.
Přesto má Turecko zdaleka nejvýhodnější pozici k tomu, aby Asadovi jasně ukázalo, že mezinárodní společenství to myslí vážně, když žádá konec bombardování. V úzké spolupráci s místními koordinačními výbory by měla Ankara poskytnout logistickou, zpravodajskou, zbrojní, výcvikovou, komunikační, a dokonce i leteckou podporu, aby pomohla Svobodné syrské armádě zavést podél severozápadní hranice Sýrie bezpečné zóny bez zabíjení.
Povstalci musí chránit civilisty
Zejména by Turecko mohlo pomoci Svobodné syrské armádě přerušit komunikační linie syrské armády a odepřít vládním jednotkám přístup do celých oblastí kombinací včasných výstrah i nasazením protitankových a protiletadlových zbraní. Povstalecká armáda by pak mohla izolovat místní velitele syrské armády a pokusit se dojednávat příměří, takže by nakonec měla pod svou ochranou velké osídlené oblasti. Kdyby tato strategie selhala, muselo by Turecko a členové Ligy arabských států zvážit vyslání pozemních vojsk s rozsáhlou podporou NATO.
TURECKÁ ARMÁDA. Je to druhá největší vojenská síla v řadách NATO - hned po Spojených státech.
Pozornost se nyní upírá na Turecko, ale v obecnější rovině se tato otázka týká i států mimo Blízký východ. Moc nepramení z pouhé velikosti, strategické polohy, silné ekonomiky, schopné diplomacie a vojenské kapacity. Moc vyžaduje také vůli jednat – pochopení, že skutečné vedení znamená odvahu realizovat rozhodnutí, která jsou v některých kruzích hluboce nepopulární.
Kdy je třeba neváhat a zakročit
Spojené státy bývají někdy příliš ochotné uchylovat se k silovým řešením. Invaze do Iráku bez přesvědčivých důkazů o existenci zbraní hromadného ničení, bez mezinárodní legitimity i bez dostatečné přípravy na závazky, které z invaze vyplynou, slouží jako krutá připomínka lidských i materiálních nákladů překotného vstupu do války.
ŠTÁB. Erdogan předsedá Nejvyšší vojenské radě, velitel generálního štábu Necdet Özel sedí po jeho pravici.
Rozhodná akce prezidenta Billa Clintona ve vztahu ke Kosovu v roce 1999 naopak zachránila celou jednu zemi, stejně jako intervence NATO v Bosně o čtyři roky dříve přivedla zúčastněné strany k jednacímu stolu a zastavila zabíjení. Podobně i ochota Velké Británie rozmístit v roce 1999 u břehů Sierry Leone vojáky napomohla k ukončení strašlivého konfliktu během několika týdnů a francouzská intervence v Pobřeží slonoviny loni na jaře pod mandátem OSN zastavila povolební občanskou válku, která se rychle vymykala kontrole.
Sýrie je jistě mnohem nebezpečnější podnik. Avšak země, které se rády honosí vnějšími znaky velmocenského statusu musí akceptovat také povinnosti, které tato role obnáší. Musí být připraveny nejen mluvit, ale i jednat. Pro Turecko to dnes platí dvojnásob.
Copyright: Project Syndicate, 2012.
www.project-syndicate.org
Z angličtiny přeložil Jiří Kobělka.
