A že za činy několika sadistů nejsou odpovědné desítky tisíc amerických vojáků a důstojníků.
To, co se stalo, ovlivní především americké volby. Ve společnosti, kde jsou karty rozdány skoro přesně půl na půl mezi demokraty a republikány, to může být rozhodující zlom.
Je přirozené, že demokraté a jim nakloněné noviny, jako například New York Times, chyby soupeře do poslední mrtě využijí. Volání po Rumsfeldově odchodu má však patrně hlubší oprávnění než politický wrestling.
Poté, kdy padla na počátku devadesátých let cenzura, vyšlo najevo, že sovětští vojáci v Afghánistánu široce používali sexuální ponižování k tomu, aby zlomili stařešiny povstaleckých vesnic.
Je to účinná metoda ničící sebevědomí muslimů, pro něž patří mužnost mezi nejvyšší hodnoty. Jenže někteří američtí vojáci se při podobných věcech s chutí fotografovali. To znamená, že ztratili schopnost rozlišovat mezi dobrem a zlem.
Lidé, kteří týrali zajatce, zjevně měli za to, že konají dobře. A to vypadá nikoliv jako náhoda, ale jako systémová chyba amerického velení. Snímky z iráckých věznic jsou výbušné ještě z jiného důvodu.
Poté, co padla teorie o Saddámových chemických zbraních, zůstalo osvobození Iráčanů od kruté diktatury jediným ideologicky přijatelným důvodem války. Nyní odpůrci, jak evropští a američtí pacifisté, tak zejména muslimští radikálové, mají silný protiargument: Tak takhle vypadá ta vaše demokracie?
V mediální zkratkovité době je síla podobných snímků strašlivá. I kdyby Američané pomohli statisícům Iráčanů, toto selhání alespoň v mediální rovině nevyváží. Je v zájmu celého Západu, aby irácká válka dopadla šťastně.
Aby z ní Amerika nevyšla slabší a radikální teroristé silnější. Úspěch je nyní ohrožen víc než kdy jindy. Je nejen v zájmu znovuzvolení George Bushe mladšího, aby americká armáda byla schopna vypořádat se s Lynndií Englandovou.
