Pro pochybnosti měl ministr sto důvodů, na odmítnutí firmy svaté právo. Nedostal však dobrou radu, jak to elegantně říci. Firma byla chytřejší. Čest a uniklé obchody se jala hájit.
Chtěla peníze. Stát jí skočil na lep, nesoudil se, nedokazoval, zda byl Bojar v právu, a mimosoudně dohodl výpalné. Nedávno jsme tři stovky milionů zaplatili. Firma žádá dál - už miliardy.
Chytrá firma, hloupý stát. Až sem by si posluchač příběhu mohl myslet: samé náhody, stává se to i v lepší společnosti.
Žije však v zemi, kde se dobře daří korupci, kde stát dělá podezřelá rozhodnutí, kde se oficiálně utajuje a neoficiálně tutlá, co se jinde veřejnost samozřejmě dozvídá, kde nikdo za nic neručí.
Další část "krevního příběhu" tudíž začne posluchači páchnout. O firmě se z různých koutů světa nese, že úplatky jí nejsou cizí a tul "rytíř podnikání" jí nikdo nedá.
Byla to naivita, či bakšiš, co náměstka ministra Stráského přivedlo na nápad dohodnout se s firmou bokem, a tím ji nasměrovat na cestu získání výpalného?
Byl to amatérismus, či bakšiš, co za éry náměstka ministra Fišera vedlo k utajení jak celého průšvihu, tak utajovače samého na věky věků?
Stát v lepším případě vršil chybu na chybu, v horším se uplácelo. Nejméně přijatelné pro občana i pro daňového poplatníka je však nevědět.
Když už platí, musí vědět zač a proč. Ten stát, který byl spravován buď amatéry, nebo korupčníky, je jeho stát. Alespoň od momentálních správců proto žádejme: odtajnění nesmyslně utajeného případu, jména aktérů a míru jejich zavinění.
