Klávesové zkratky na tomto webu - základní­
Přeskočit hlavičku portálu

Děti v Kongu zakoušejí kvůli výrobě mobilů peklo, burcuje dokumentarista

  20:03aktualizováno  20:03
Máme ho skoro všichni a nikdo si nemůže být jist, že právě jeho mobil v sobě neskrývá krev. Respektive, zda jsme jeho koupí nepřispěli na brutální konflikt v Kongu. Je to velmi jednoduché, funguje to jako ve středověku, popisuje situaci v konžských dolech režisér filmu Krev v mobilu Frank Piasecki Poulsen.

Frank Piasecki Poulsen | foto: Iveta Polochová, iDNES.cz

Tak jako kdysi diamanty financovaly války v Sieře Leone či Libérii, dnes platí konflikt v Kongu minerály jako coltan či kasiterit nezbytné pro mobily či třeba laptopy. Dánský dokumentarista Frank Piasecki Poulsen pronikl s kamerou až do útrob jednoho z konžských dolů ovládaných rebely, aby se přesvědčil, zda jsou nejnovější výkřiky techniky opravdu vykoupeny lidskou krví, a to často malých dětí.

A také se snažil zjistit, zda se společnost Nokia snaží skutečně hlídat, jestli v jejích přístrojích nejsou "krvavé minerály". Výsledek své práce - film Krev v mobilu - přijel představit na březnový festival Jeden svět v Praze.

Frank Piasecki Poulsen

Narodil se v roce 1975 v Dánsku. Vystudoval Národní filmovou školu a poté pracoval jako režisér, fotograf, scénárista. Tématem jeho prací byly vesměs problémy třetího světa či politika. Mezi jeho nejznámější dokumenty patří Guerrilla Girl o Kolumbijce, která opustila svůj komfortní život a přidala se k rebelům z FARC. A nově film Blood in the mobile (Krev v mobilu).

Při cestě do Konga jste se dostal až do jednoho z tamních dolů ovládaných rebely. Co tam na vás zapůsobilo nejsilněji?
Ohromilo mě, jak jednoduché to je. Bylo to jako ve středověku, prostě tam postavili bránu a vybírají mýto od lidí, kteří jdou dovnitř nebo ven. Tak jednoduché to je. Svým způsobem je to velmi primitivní a velmi dobře to funguje, protože džungle je jakýmsi plotem kolem dolu. Musíte jít po cestě, jinak se ztratíte.

A když jsme tam šli, přidala se k nám skupina malých holek, které nemohou v dole pracovat, tak nosí jídlo. Dívky staré tak pět sedm let chodí samy místem, kde je nejvíce znásilnění na světě. Následovaly nás a když jsme zastavili, zastavily taky. To bylo šokující. V Kodani doprovázím sedmiletou dceru každý den do školy a tyhle dívky se promenují uprostřed džungle.

Taky mě dostala tamní krutost. No a když se dostanete do dolu a uvidíte, jak je to tam špatné a lidi trpí a přitom jsou nuceni tam být. Podobnou chudobu můžete vidět na mnoha místech, ale tihle lidé nemají šanci, aby odešli. Jsou tam upoutáni.

Jaký jste měl pocit z Konžanů v areálu dolu? Věří podle vás, že se jejich život může zlepšit, nebo to vzdali?
Nevím, jestli věří, že se jejich život zlepší. Ale co jsem tam viděl a co mě vždy překvapuje na místech jako tohle, je přátelství, solidarita, starost a pečování o druhé, i když jste třeba u brány do pekla a lidé žijí v nejhorších podmínkách. Fascinuje mě, že i v takových podmínkách jsou lidé schopni uchovat si lidství.

Podařilo se vám dostat se do jedné z šachet, kde se těží kasiterit, a která je asi sto metrů pod zemí. Záběry odtamtud jsou děsivé. Co jste cítil, když jste se tam dostal?
Cítil jsem klaustrofobii. Tunely jsou hodně úzké, proto taky používají k těžbě děti, protože je nemusí razit velké. A pak vidět tam ty děti... zprvu jsem jim ani nevěřil, když mi řekli, že tam zůstávají i týden, aniž by vylezli nahoru. Myslel jsem, že je to nemožné, protože tam nemůžete skoro ani dýchat. Vzduch je tam hrozný, je tam vlhko a strašně horko, kolem 45 stupňů. Pak mi to řeklo i několik dalších lidí, že tam zůstávají několik dní. Pro mě bylo i několik hodin příliš.

Jak dlouho jste tam vůbec byl?
Dole jsem byl několikrát, někdy jen na krátko. Těžké bylo tam točit. Protože když tam najednou uviděli bílého muže, všichni přestali pracovat a jen na mě zírali. Tak aby to bylo autentické, dali jsme jednu kameru na hlavu jednoho z chlapců...

Měl jste tam nějaké problémy s rebely? Ptám se na to, protože to ve filmu není vidět a člověk by je očekával.
Pořád. Stále nás zastavovali a museli jsme jim vysvětlovat, co tam děláme. Museli jsme jednat s opravdovými gangstery a snažit se je přesvědčit, aby nás pustili. Ve skutečnosti jsem byl v Kongu pětkrát, abych mohl tenhle film natočit. A skrze džungli jsem šel do dolu dvakrát - jednou hledat materiál a podruhé už točit.

Záběr z ilegálního dolu v Demokratické republice Kongo, který vznikl při natáčení dánského dokumentárního filmu Krev v mobilu režiséra Franka Piasecki Poulsena.


Ozbrojené skupiny jsme potkali mnohokrát. Nezkusil jsem je točit ani na skrytou kameru. Kdyby se na to přišlo, bylo by to hodně nebezpečné. Před vstupem do dolu jsme vyjednávali s gangstery, kterým jsme ukazovali povolení. Trvalo přes 24 hodin, než se nám je podařilo přesvědčit. Setkali jsme se s kápem, což byl tak třiadvacetiletý kluk. Zatímco všude kolem bylo bahno, on seděl na vyvýšeném místě, sledoval satelitní televizi, na nohou bílé nablýskané kovbojské boty, kožené kalhoty, bílé úzké triko, kovbojský klobouk a když si sundal sluneční brýle, přišlo vám, že měl více než jednu cigaretu marihuany. A to bylo devět ráno. A vy jste ho musel přesvědčit, že by vás neměl zabít, ale pustit dál.

Krvavé minerály

Vzácné minerály - coltan či kasiterit (potřebné do elektroniky) - jsou často potřísněny krví stejně jako bývaly a mnohde ještě jsou diamanty. Záleží, odkud pocházejí. Pokud jsou z Konga, které je na tyto minerály velmi bohaté, je více než pravděpodobné, že krev na nich opravdu je.

Doly se často nacházejí v oblastech ovládaných rebely, kteří mají ve zvyku obsadit naleziště a ze zisku financovat nákup zbraní. Často o výnosné doly svádějí boje. Zabíjení a mrzačení místních obyvatel je na denním pořádku.

Co jste mu řekl? Pověděl jste mu pravdu?
Ano. Řekl jsem mu, že jdu po telefonních společnostech. Že chci vidět podmínky v konžských dolech a pak půjdu za těmi, kdo na tom vydělávají. Pomohli jsme si tím, že jsme postavili místní činitele proti sobě - měli jsme povolení z Kinshasy, pak jsme dostali razítko v Gomě, pak ve Walikale, a tak jsme vlastně měli razítka jeho šéfů, takže i když se mu to nelíbilo, musel nás tam pustit.

Řekl jste, že jste nemohl všechno točit... viděl jste tam nějaké násilí, o kterém se stále hovoří?
Ne přímo. Neviděli jsme žádnou střelbu nebo něco takového. Ale jen týden před tím, než jsme byli v dole, tam bylo zabito mnoho lidí. Viděli jsme těla a v nemocnici zraněné... V nedaleké vesnici Walikale se také konal jakýsi tribunál s vojáky obviněnými ze znásilňování. V našem hotelu stálo 25 žen, které byly znásilněny a měly proti nim svědčit. Divali jsme se do očí ženám, které viděly ta nejhorší zvěrstva a spousta se dívala, jak vraždí jejich rodiny.

S cestou do útrob dolu vám pomohl mladý Konžan Chance. Víte, co se s ním pak stalo?
Po natáčení jsme ho vzali zpět do vesnice, kde žije jeho matka. Občas mám od něj zprávy a vím, že je zpátky v dole. Jsme v kontaktu díky mému konžskému kolegovi.

Záběr z ilegálního dolu v Demokratické republice Kongo, který vznikl při natáčení dánského dokumentárního filmu Krev v mobilu režiséra Franka Piasecki Poulsena.


Co vás přimělo natočit právě tenhle dokument?
Pořád hledám příběhy, které přiblíží problémy třetího světa lidem na Západě. A telefony se týkají nás všech. Všichni víme o krvavých diamantech, ale můžeme si říct, to se nás netýká, to je pro bohaté dámy. Ale tohle ne. Týká se to všech. A mohla byste vytvořit film o spoustě dalších produktů, například gumových bot, kalhot... pravděpodobně je vyrábějí děti v hrozných pracovních podmínkách. Pro mě je to jen ukázka globální ekonomiky - jak je náš styl života závislý na utrpení jiných lidí. A na to jsem chtěl upozornit. Měli bychom si toho být vědomi a něco s tím dělat.

Nokia, kterou jste si vybral kvůli tomu, že máte od ní telefon, věděla o utrpení Konžanů deset let a nic s tím neudělala. Nesnažila se ani během natáčení vašeho dokumentu. Změnilo se něco po premiéře filmu?
Byl jsem na tiskovce firmy Nokia ve Finsku a říkají, že věci se teď hýbou dopředu. Ale souvisí to spíše se zákonem, který byl nedávno schválen v USA. Ten přinutí společnosti, aby věděly, odkud berou materiál. Velké firmy tak budou tlačit na své dodavatele a ti zase na své. Takže věci se začínají opravdu hýbat. Ale pokud firma tvrdí, že se chová ze sociálního hlediska zodpovědně, a pak neví, odkud pocházejí její dodávky, tak je to špatně.

Záběr z ilegálního dolu v Demokratické republice Kongo, který vznikl při natáčení dánského dokumentárního filmu Krev v mobilu režiséra Franka Piasecki Poulsena.
Záběr z ilegálního dolu v Demokratické republice Kongo, který vznikl při natáčení dánského dokumentárního filmu Krev v mobilu režiséra Franka Piasecki Poulsena.
Záběr z ilegálního dolu v Demokratické republice Kongo, který vznikl při natáčení dánského dokumentárního filmu Krev v mobilu režiséra Franka Piasecki Poulsena.


Američané se snaží krvavým minerálům zabránit novým zákonem, jenž nařizuje firmám zveřejňovat, odkud pocházejí materiály použité v jejich produktech. Zdá se, že EU je pomalejší... Jak dlouho bude podle vás trvat, než dojde k zásadní změně?
Evropská unie se zavázala, že s tím něco udělá. Slíbili, že změní legislativu a mohou jednat velmi rychle. Pokud změní zákon tento rok, věci se mohou v práci měnit už příští rok. Takže změna by mohla přijít a věci by se mohly začít ubírat správným směrem v rozmezí měsíců. Kdyby tady ovšem byla politická vůle.

Co vlastně může udělat obyčejný člověk? Vypadá to, že žádná z mobilních společností nenabízí telefony zaručeně bez krvavých minerálů? 

Natáčení

Natáčení trvalo čtyři roky a Poulsen při něm pětkrát navštívil Kongo, dvakrát podnikl nebezpečnou cestu územím ovládaným rebely až do jednoho z dolů. "Při natáčení jsem si uvědomil, jak nebezpečné to bylo a zároveň se pro mě stalo důležité to natočit právě proto, že to je nebezpečné a lidem ze Západu se tam nechce.

Existuje jiný film, který se jmenuje Černé zlato. Je o kávě a o tom, jak její pěstitelé trpí a zákazníci ve Starbucks pak kafe popíjejí. Jeho tvůrci mají na svých internetových stránkách hezky popsané čtyři úrovně, jak se zapojit.

První je vyvolat povědomí o problému - říct o tom kamarádům, protože i když se to může jevit jako starý příběh, mnoho lidí o něm nemusí vědět. Druhou je kladení otázek - když jdete do obchodu s elektronikou, chtějte výrobek, který je bez krvavých minerálů. Za třetí mluvte se svým politikem, můžete mu napsat, aby to změnil.

A čtvrtou úrovní je připojení se k některé z organizací, jež se to snaží změnit. V Evropě máme jednu nazvanou Make IT fair, která pochází z Nizozemí a na jejich webových stránkách můžete podepsat petici. Můžete se také přidat na Facebooku na stránky Blood in the mobile, což je také svým způsobem petice.

Ve svém filmu jste řekl, že máte chuť svůj mobil vyhodit, ale jste na něm závislý. Změnilo se něco od té doby? Máte ho pořád?
Vlastně mám pořád ten stejný jako v dokumentu (ukazuje přitom obstarožní a potlučený mobil) a neustále mi dělá problémy. Najednou se třeba vypne nebo si sám odešle zprávu. Mám ho ale pořád, protože nechci kupovat nový a doufám, že se na trhu objeví telefon s prokazatelně nekonfliktními minerály. Proto chci s tím svým vydržet, jak dlouho to jen půjde a doufám, že můj příští mobil už bude s nekonfliktními minerály.

Víte o některých výrobcích mobilů, kteří se o to skutečně snaží?
Všichni říkají, že dělají, co mohou. Ale nikdo nemůže nic zaručit....

Situace v Demokratické republice Kongo






Hlavní zprávy

Ovesné košíčky plněné jogurtem
Ovesné košíčky plněné jogurtem

Zdravá rychlovka pro celou rodinu.

Najdete na iDNES.cz



mobilní verze
© 1999–2017 MAFRA, a. s., a dodavatelé Profimedia, Reuters, ČTK, AP. Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí, šíření či dalšího zpřístupňování článků a fotografií je bez souhlasu MAFRA, a. s., zakázáno. Provozovatelem serveru iDNES.cz je MAFRA, a. s., se sídlem
Karla Engliše 519/11, 150 00 Praha 5, IČ: 45313351, zapsaná v obchodním rejstříku vedeném Městským soudem v Praze, oddíl B, vložka 1328. Vydavatelství MAFRA, a. s., je členem koncernu AGROFERT.