Kreslené kruťárny jemné dámy Milady Marešové. Předjímala jimi svět komiksu

V soutěži Nejkrásnější knihy roku 2009, jejíž výsledky byly oznámeny před několika dny, bodovala i publikace Domácí biograf. Ta obsahuje ojedinělou soukromou aktivitu výtvarnice Milady Marešové (1901-1987), která vytvářela příběhy ve formě diapozitivů. Promítala je v rodinném kruhu a vyprávěla k nim příběhy.

Z knihy Milady Marešové Domácí biograf | foto: Kavárna

"Příběhy domácího biografu Milady Marešové dnešního čtenáře přenáší do dvacátých let 20. století. Všichni se radují, že skončila válka. Svobodné národy střední Evropy jsou opojeny sebeurčením i samy sebou a neméně opojný je rovněž technický pokrok. Středostavovským domácnostem nadále vládne rodinná pospolitost. Je tomu tak i v rodině profesora Františka Mareše, kde se jeho šest dětí ve věku od deseti do dvaceti let účastní podvečerních povídání. Ústní vyprávění bylo ostatně v dobách mládí mého otce a mých tetiček, k nimž patřila Milada Marešová, stále ještě nedílnou součástí života."

Takto začíná svůj nedlouhý vzpomínkový text, jímž je kniha Domácí biograf otevřena, umělčin synovec Jiří Mareš, který později pokračoval v rodinné tradici vyprávěných příběhů – až někam do šedesátých let.

Milada Marešová v Hluboké nad Vltavou před vilou svého otce, vysokoškolského profesora Mareše; třicátá léta

Studentské pohádky o chimérách

Milada Marešová je znovuobjevovaná a doceňovaná výtvarnice. Jejím uměleckým vrcholem bylo meziválečné období. V prvních letech první republiky dospěla, převážnou část druhé světové války prožila v německé káznici, do níž byla odsouzena kvůli spolupráci s ilegálním časopisem V boj. Po roce 1945 už na progresivitu své meziválečné tvorby nenavázala. Vrácené povědomí o Marešové nastalo zejména zásluhou kunsthistoričky Martiny Pachmanové, která tuto tvůrkyni "použila" pro své téma, za něž si zvolila genderové utváření kánonu moderního českého umění. Ženy-umělkyně byly zdráhavěji přijímány a méně "viditelné" než muži-výtvarníci, ačkoliv třeba právě Marešová je zjevem, tvrdí Pachmanová, která za mužskými tvůrci umělecky nezaostává.

O knize

Milada Marešová:
Domácí biograf / Home Cinema

Vybrala, sestavila a závěrečnou studii napsala Martina Pachmanová, úvodní text Jan Mareš, redakce Lev Pavluch, překlad Anna Brusinová, design Luboš Drtina.
Vydaly Arbor vitae a Vysoká škola uměleckoprůmyslová, Řevnice a Praha 2009, 104 stran, doporučená cena 470 korun.

Součástí průzkumu odkazu Milady Marešové se pro Martinu Pachmanovou staly i dochované série miniaturních kreseb a koláží nanesených na sklo či na plastové fólie, které malířská adeptka zhotovila v době svých studií na pražské Akademii výtvarných umění (studovala u Vojtěcha Hynaise). Posléze tyto série promítala a doprovázela vyprávěním. Soubory strašidelných či drastických dílek, myšlených jistojistě hravě a ironicky, se na veřejnosti poprvé objevily předloni na jaře, při velké retrospektivě Marešové, kterou Pachmanová kurátorsky připravila pro Moravskou galerii v Brně. A vloni tytéž série byly vystaveny v hlavním městě, v galerii ve Školské 28.

Je svazek Domácí biograf opravdu krásný, když uspěl v soutěži o "nejkrásnější knihy"? Dá se říci, že ano, ale nejedná se o publikaci okázalou a "překrásnou" na první pohled. Je to kniha maximálně funkční. Stostránkový vázaný titul obsahuje již citovaný text Jana Mareše, závěrečnou – rovněž stručnou – studii Martiny Pachmanové o domácím biografu M. M. a mezi tím se rozprostírají čtyři cyklů diapozitivů: Maestro Chimerini: život a dílo, Ritardando (Pohádka o strašném rytíři), Dům smůly (Drama o pěti epochách) a Logr (Kriminelní báseň v obrazech).

Z knihy Milady Marešové Domácí biograf

Grafik Luboš Drtina volil černý podtisk, po němž plynou jednotlivé součásti těchto "prekomiksů" – ať jsou to kruhové kresby (ty především) či panoramata anebo čtverce či obdelníky s textíky-titulky. Anglické překlady textů z těchto "oken" decentně tečou na spodní části tiskových stran.

Dodělej si sám

Kniha má v zásadě dvojí určení. Jedno můžeme označit za výtvarné a umělecko-historické. Svazek dokumentuje sice epizodní, ale v rámci českého avantgardního meziválečného umění ojedinělé dílko využívající diaprojekce. "Fantaskní příběhy animované na způsob komiksového pásu a oživované elektrickým světlem jednoduchého kinematografu laterny magiky, překračování hranic mezi ‚vysokým‘ a ‚nízkým‘ umění, výtvarný experiment ve formě koláží a asambláží, fragmentarizace obrazu, smysl pro výtvarnou a dějovou zkratku, rychlé emoční zvraty, naivita ironie, grotesknost a hra s jazykem, pojetí výtvarného artefaktu jako spektáklu a události, oživování vzpomínek, lidovost – všechny tyto prvky přibližují Marešové domácí biograf dobovým avantgardním snahám o ‚nové umění‘ syntetického ducha," píše Martina Pachmanová v doslovu.

Obal knihy Milady Marešové

Druhé určení je praktické. Kromě přihrádky s nápisem "umění", může být totiž tento svazek v domácí knihovně vsunut i do poličky "knihy pro děti" – a tak také být používán. Protože slovní doprovod příběhů je velice stručný, dá se jednotlivými příběhy listovat a obalovat je masem vlastního slovního doprovodu; ostatně právě takto se to provádělo v rodině Marešů. Co do využitelnosti tedy běží o jakýsi komiks-polotovar, který do plného tvaru musí dotvořit jeho uživatel. Záleží na jeho fantazijních schopnostech, jak doprovodí sledy kreseb, které Milada Marešová vyhotovila s velikým umem a s trpělivostí a dodnes nepostrádají energii a potenciál k slovnímu dovyprávění.