Malý rébus: Amerika může mít v dohledné budoucnosti v Bílém domě opravdu první ženu, ta se však nejmenuje Hillary. Kdo to je? A také si zvolí první hlavu státu černé pleti, není to ovšem Barack Obama. Kdo to je?
Nápověda: v obou případech to bude tatáž osoba.
Když si pustíme fantazii na dostatečně dlouhé vodítko, zjistíme, že Condoleezze Riceové by to mohlo vyjít, tedy pokud jí budou hvězdy příznivě nakloněny a lidé dostatečně sklerotičtí.
Tenhle příběh není taková verneovka, jak se zdá. Má několik kapitol. První: republikánský kandidát John McCain někdy v létě oznamuje, že si nakonec přeci jen vybral za svou viceprezidentku Riceovou. Druhá: po listopadovém vítězství je inaugurován jako nejstarší americký prezident všech dob (starší byl jen Ronald Reagan, ale to až ve svém druhém období). Třetí: protože McCain dává od počátku najevo, že vzhledem k věku už nebude usilovat o znovuzvolení a po čtyřech letech odejde do penze, spouští od prvního dne v Bílém domě svoji kampaň viceprezidentka. O necelé čtyři roky později už dávno běží po dráze, zatímco její soupeři teprve zaklekávají do bloků.
Má to však háček. Vybere si ji McCain? Ještě před dvěma třemi měsíci byla docela vysoko na seznamu jmen, o nichž se spekulovalo. Teď je někde u dna. Pořád však není úplně ze hry.
Riceová má totiž problém. Může katapultovat McCaina k vítězství, protože bude vyvažovat jeho slabosti i přednosti jeho soupeřů, ale stejně dobře může být torpédem, které ho pošle ke dnu.
Šampionka plusů i minusů
V tom, jak si prezidentští kandidáti vybírají své viceprezidenty, nehledejte žádné velké čáry. Mají jediné kritérium: kdo mi nejvíc pomůže vyhrát volby?
Vlastně existuje ještě jedno měřítko: kdo by mě mohl nejmíň stáhnout pod vodu? Condi, jak se Riceové říká, vyniká mezi kandidáty tím, že je přeborník v obou směrech. Mohla by být McCainovou tajnou zbraní. On už má sedm křížků, ona je pořád mladistvá, sportovní a srší energií. To je důležité, protože přesně takový je i Obama.
Obama má v kapse logicky hlasy černochů, jenže příchod Condi by hodně změnil. Kromě toho, když McCain bude mít vedle sebe Riceovou, může snáz útočit na Obamu, aniž by se musel bát, že bude obviňován z rasismu.
A pak je tady třetí důležitý moment: protože McCaina považují skalní republikáni ze "ideologicky nepevného“ - vždy byl příliš nezávislý a dokonce je tady roky staré těžké podezření z pokusu o přeběhlictví, nechtějí ho někteří volit. Tyhle hochy by zpacifikovala Condi, republikánka jako z příručky a věrná pravá ruka George Bushe.
Seznam nepopiratelných předností Riceové je dlouhý. Je opravdu chytrá, umí hovořit a je těžké si představit, že by prohrála televizní debatu. Je zkušená. Její osobní příběh černé holčičky z jihu, jejíž kamarádku zabili rasisté, ale ona se vyšvihla prací a pílí, je silný. Navíc - a to je možná nejdůležitější z předností pod čarou - by Condi udělala republikánskou dvojici atraktivní, neokoukanou, nečekanou, a tím mediálně zajímavou. Vyfoukla by Obamovi hodně z jeho kouzla. Riceová totiž není typická viceprezidentská volba.
A teď ta špatná zpráva. Lze ji shrnout do šesti slov: Irák, Irák, Irák, Bush, Bush, Bush.
Kdyby se McCain rozhodl pro Riceovou, připoutal by si k noze balvan nepopulární irácké války (faktem však je, že už tam jeden má, vlastní, a navíc v tomhle je Amerika nevyzpytatelná, protože většina aut stále jezdí se samolepkou Podporujeme naše vojáky). McCain by přihrál na smeč demokratům i jinak. Ti tvrdí, že v listopadu bude na volebních lístcích pořád George Bush, protože jeho politika by dál žila v McCainově prezidentství. Z tohoto pohledu to skoro vypadá, že kdyby si McCain zvolil ženu spojenou nejen s iráckou válkou, ale hlavně s ostudným šlendriánem, který následoval, kopal by si politický hrob.
Ale ve hře je i osud Condi. Je to hop, nebo trop. McCainovo „ano“ by pro ni bylo jako záchranný kruh. Jinak skončí pro dějiny v poli poražených.
Koho ještě zajímá?
Několikrát byla vyhlášena nejmocnější ženou světa a asi to byla i pravda. Ale co je to platné... Před časem napsal studentský časopis na Stanfordově univerzitě, kde Riceová bývala rektorkou, že by se mohla zase vrátit. Odpovědí byla smršť dopisů od studentů i profesorů: Ne! "Sloužila ve vládě, která pošlapala všechny hodnoty uctívané v akademickém světě - rozum, úctu k faktům, analýzu a pravdivost,“ napsal profesor Don Ornstein.
Nebyla to poslední ze špatných zpráv. V průzkumech spadla její popularita na minimum. Do toho se o ní objevují nelichotivé zmínky jejích bývalých kolegů ve vládě. Jeden prohlásil, že byla "nejhorším poradcem pro národní bezpečnost od vzniku tohoto úřadu“. Další, bývalý prezidentův mluvčí Scott McClellan, vysvětlil proč: "Condi Riceová vypadala, že ji více zajímá to, jak vyjít vstříc prezidentovým instinktům a nápadům, než aby jim oponovala nebo aby ho poučila. Nabyl jsem přesvědčení, že se více soustředila na to, aby zjistila, jaké jsou prezidentovy postoje a přání, aby je pak mohla plnit, místo toho, aby mu pomohla pochopit podrobnosti a možné následky.“
Autorka její biografie Elisabeth Bumillerová o ní bez obalu napsala: "Riceová by udělala všechno, co by po ní prezident chtěl... Je zřejmé, že její skutečnou ideologií není idealismus nebo realismus nebo obrana svobody, ale vlastní přežití.“
K tomu se čas od času v amerických novinách objevují články o vytrácejícím se vlivu Riceové. Je to čtení, které ji musí bolet, protože něco je přeci jen jinak. Po odchodu hlavních neokonzervativců kolem Donalda Rumsfelda americká zahraniční politika "změkla“, tedy alespoň pokud jde o styl, jímž prosazuje americké zájmy. Vypadá to, jako by neokonzervativce nahradili jacísi "neorealisté“: základním článkem jejich víry je pořád šíření demokracie, ale irácká havárie je vyléčila ze samostatné jízdy, a tak teď pouštějí k volantu i spojence, a dokonce i OSN.
Vliv díky Bushovi
Vliv Riceové stoupl i proto, že si to přeje George Bush. Jednak k ní má důvěru, jednak pro něj (i pro sebe) Condi buduje aspoň nějaký zahraničněpolitický odkaz, když je patrné, že irácká skvrna na jejich šatech je neodstranitelná.
Condi dře, usíná se složkami týkajícími se Severní Koreje, Pákistánu, Libanonu či Palestiny, pendluje po světě - a taky píše. V prestižním časopise Foreign Affairs právě vyšel její článek, který je sice nudný, ale přesto několikanásobně šokující. Když se prokousáváte desítkami stran, s úžasem zjistíte, že článek, který má být jakýmsi ohlédnutím za osmi lety zahraniční politiky George Bushe, a tudíž i Condi Riceové, vyznívá jako omluva.
Pak dostanete další ránu, když si uvědomíte, že tenhle text by klidně mohl napsat kdekterý demokrat. Riceová se náhle stává propagátorem budování států, jehož se neokonzervativci při příchodu k moci vysloveně štítili a jež tehdy považovali za velký hřích Billa Clintona.
Riceová také rozebírá, jak dopadla hlavní zahraničněpolitická doktrína Bushovy vlády, totiž šíření demokracie na Blízkém východě. Zatímco dřív tam americké vlády, republikánské i demokratické, podporovaly autoritářské režimy, aby udržely stabilitu, zatímco je tajně tlačily k větší demokracii, George Bush se rozhodl šířit demokracii na účet stability. Když Riceová sečte výsledek, lze z něj vyčíst závěr, který vás připraví o dech: byla to chyba, a proto z toho vláda vycouvala.
Takto pravá ruka prezidenta a jeho ministryně zahraničí zhodnotila svatý grál jeho zahraniční politiky.
Na celém článku je nejzajímavější to, že nikoho nezajímá. Možná je za tím únava po osmi letech Bushe, ale možné taky je, že si už nikdo nevšímá, co si Condi myslí.
To by bylo zlé znamení.
