Klávesové zkratky na tomto webu - základní­
Přeskočit hlavičku portálu

Krása je první zásada života, říká architekt Kaplický

  10:49aktualizováno  10:49
Jan Kaplický postavil několik budov, které mu získaly věhlas a uznání. Přesto za nejdůležitější moment ve své kariéře považuje až návrh Národní knihovny v Praze, se kterým nedávno vyhrál mezinárodní soutěž. "Uzavírá se mi tím kruh a vracím se díky ní zpátky domů. To je pro mě nesmírně důležité," říká architekt v rozhovoru pro MF DNES.

Budovu bez sexuality poznáte na první pohled. Nemá žádný náboj, tvrdí architekt. | foto: Lukáš BíbaiDNES.cz

První, co vás dost zarazí, když vejdete do jeho kanceláře v londýnské čtvrti Notting Hill, je řádka vyrovnaných bot u dveří. Zaměstnanci firmy se zouvají a po zářivě růžovém koberci chodí v pracovní době bosi.

Celá kancelář je postavena v bývalém skladě a je to totální otevřený prostor. Nikde žádná přepážka ani struktura.

Sekretářka mě uvedla doprostřed místnosti, kde je ze dvou bílých sofa vytvořený kout pro návštěvy. Všude kolem jsou modely Kaplického staveb nebo artefakty – na jedné ze stěn visí místo obrazu kulaté šupiny slavného obchodního domu Selfridges v Birminghamu, na druhé zase kus žluté střechy z Muzea Masseratti v Itálii.

Jak se tak rozhlížím po světlé a převážně bílé místnosti, najednou uprostřed stolů zahlédnu Jana Kaplického. Skláněl se nad výkresem na svém stole, který nebyl nijak odlišný od těch ostatních. Jeho ředitelské místo nebylo ani vyvýšené, ani izolované, ani úplně vzadu, ani v čele. Jen tak, mezi všemi, klidně by tam mohl sedět jeho asistent nebo grafička.

Až když jsem náš rozhovor přepisovala, došlo mi, že jím celým prochází více či méně viditelná nit sexuality. Ať jsme začali kde jsme chtěli, vždycky jsme nakonec skončili u vztahů, rande, nebo sexu.

"Tak já už vás nebudu zdržovat," loučila jsem se s ním s výčitkami svědomí skoro po dvou hodinách. "A vidíte, právě to začalo být zajímavé," odpověděl mi se zklamaným povzdechem. A tak jsme tam seděli ještě dalších dvacet minut.

Pak mě ještě provedl po kanceláři a ukázal mi návrhy staveb a modely, které nikdy nebyly postavené. A pak mi dal pohled s muzeem Masseratti, které navrhoval. "To máte ode mě na památku. A pozdravujte doma," vzkázal po mně Kaplický v ponožkách.

To vám zůstalo ještě z Česka, že si v práci přezouváte?
Zouvání není jen český zvyk. Dělají to také Japonci. Navíc my to tady děláme obráceně.

Jak to?
Češi vždycky zouvají hosty a sami jsou v domácí obuvi. My se zouváme a hosty necháváme v jejich botách. Nikdy bych si nedovolil nutit dámu v podpatcích, aby se zouvala. To je nedůstojné a degradující.

A proč se zouváte vy?
Vyhovuje nám to. V létě chodí lidé úplně naboso. Hlavně dámy běhají bosé a to je hezké.

Problémy nechme na potom

Co pro vás výhra v soutěži o Národní knihovnu znamená?
Uzavřel se mi kruh. Já v Česku už třicet let nic nepostavil, a teď jsem zpátky.

Chtěl jste se vrátit domů?
Soutěže na knihovnu jsem se nemohl nezúčastnit. Byla to jedna z mála takhle prestižních soutěží, která se v poslední době v Evropě konala.

V porotě seděla Zaha Hadid, nejobdivovanější architektka současnosti. Jak se první dáma světové architektury dostane do poroty posuzující stavbu v Praze?
Zaha je teď největší hvězda a svojí autoritou zaručila nejvyšší možnou mezinárodní úroveň, podobně jako předsednictví Evy Jiřičné. V Čechách se z hlediska architektury nekonalo nikdy nic důležitějšího, a to včetně období před válkou.

A vy jste vyhrál. To je docela dobrá satisfakce, ne?
To není tak důležité, jako to, že u nás probíhala mezinárodní soutěž a že v ní rozhodovala Zaha Hadid.

Proč je to tak důležité?
Taková soutěž nás otevírá světu a ředitel knihovny Vlastimil Ježek dokázal neuvěřitelný úspěch. Už jen to, že všechno mohlo být v angličtině, byl velký rozdíl. Podobná soutěž v Polsku na novou Národní galerii dopadla úplně šíleně a budova vypadá jako garáž z východního Německa roku 1985.Vymáhali tam překlady trestních rejstříků do polštiny. V Litvě zase vypsali soutěž na koncertní halu a všechno chtěli překládat do litevštiny. Ta soutěž úplně zkrachovala a vyhrál ji Litevec, tak co si o tom myslíte. V Česku si nikdo neuvědomuje, jak úžasně pyšní můžeme na takovou soutěž být.

Čekal jste své vítězství?
Můžete doufat, ale ne očekávat.

Popište mi, jak jste knihovnu vymyslel.
Když vypsali soutěž, spočítal jsem si velikost. Nápad s okem jsem ale měl už před soutěží. V Berlíně jsem viděl takovou cukřenku, co začínala čtvercem a nakláněla se, když se z ní sypal cukr.

Jste připravený na všechno?
Samozřejmě. Ale nechci začínat tím, že budu hledat problémy. To je český způsob. Všichni se mě ptají, jaké budou problémy. Samozřejmě, že budou problémy. Všude jsou problémy. Když si jdete koupit nové šaty, tak vám musí padnout a slušet. Ale nebudete přece říkat, že to je problém a že je nebudete nosit. Když stavíte budovu, je to stejné. V Česku potřebujete na všechno 48 razítek, ale tak to holt je a nedá se nic jiného dělat. Tady v Británii jich sice potřebujete míň, ale zase v Albánii třeba jednou tolik. O to přece nejde.

A o co jde?
Že v Praze musí něco vzniknout. A že tam vznikne Národní knihovna, která bude krásná, evropská a svobodná. Když budeme začínat problémy, tak se nikam nedostaneme.

Nenapadá vás, že je asi důvod, proč zatím v Česku takové stavby jako je ta vaše nevznikly?
A jaký podle vás je ten důvod?

Památkáři.
Přísní památkáři jsou všude. V Londýně i v New Yorku jsou stejně tvrdí jako v Česku. Památkářská správa musí existovat, záleží jen na jejich otevřenosti. Samozřejmě, že se staly i památkářské prohry, kdy se bourají budovy, co měly stát, a zachraňují se jiné, které nejsou vůbec důležité.

Jako například?
Jako například činžák na Vinohradech, jakých je v Praze a ve Vídni sto padesát tisíc a v Budapešti tři sta tisíc. Ale na Letné je les, tak proč začínáte s památkáři?

Protože se bojím toho, že vám podobně jako většině ostatních originálních architektů začnou házet klacky pod nohy. A že na to nejste z Británie zvyklý, naštvete se a bouchnete dveřmi s tím, že hádat se s ignoranty nemáte zapotřebí.
A vy si myslíte, že když stavíte dům v New Yorku, tak nemáte problémy s památkáři? Že to je někde jednoduché? Není, to vám garantuju. Zapomínáte, že jsem postavil tak komplikované stavby jako Media Centrum nebo Selfridges a netřísknul s tím. Ale pojďte se radši bavit o knihovně. O čtenářích, o ukládání knih, aby neshořely. To je přece mnohem zajímavější.

Mně přijde nejzajímavější ten výhled na Prahu.
To je taky úplně nejzásadnější myšlenka celé knihovny. S tím to všechno vzniklo. Pohledem oka na Prahu.

Takže zase další oko, které shlíží z Letné na Pražany?
Myslíte jako Big Brother?

Myslím jako Stalin, a pak Klaus.
Klaus tam nebyl.

Byl, na předvolebním plakátě, ale to nemůžete vědět. Podle vaší studie knihovna bude vyčnívat nad ostatní budovy.
Ale jen kousek. Naprostá většina hmoty je pod zemí.

Byl to záměr, nebo ješitnost?
Ale prosím vás, jaká ješitnost? Vždyť přece může v Praze něco nového vzniknout! Nemůžete zastavit čas ani život. Musíte pokračovat. Klementinum je tři sta let staré, kam chcete ty knížky dávat? To mají hnít, protože nějaký památkář bude říkat, že neumožní stavět nové budovy?

Co říkáte na námitky, že takhle moderní budova je fajn v moderním městě, ale že Praha je stará, tak by v ní měly být jen staré domy?
Nesmysl. Praha není stará, je to moderní město.

Jako mladý jste se učil u Normana Fostera, autora rekonstrukce Říšského sněmu a jednoho z nejznámějších "míchačů" architektury. To prolínání starého a nového máte od něj?
Moderní architektura vždycky bude součástí města a vždycky byla. Praha se s ní má vytahovat. V roce 1930 se tam stavěly budovy, které byly o generaci napřed a všechna ostatní města jí je záviděla. To jen bolševici tuhle tradici zničili.

Jak?
Tak, že za čtyřicet let komunismu nevzniklo vůbec nic. Vůbec nic. A za války taky ne. Tvrdím, že v diktatuře nemůže architektura existovat, a nejlepší důkaz mám v Praze. Schválně, vyjmenujte mi jednu krásnou komunistickou budovu.

Ještěd.
To není budova. Myslím tím ty jejich komunistické barabizny, které nemají žádnou hodnotu.

Jaký je vztah mezi stavem společnosti a stavem architektury?
Velký. Když je společnost demokratická, vypadá i její architektura jinak. Architekti musí být demokrati.

Takže když se u nás čtyřicet let nevyvíjela architektura, nevyvíjela se ani společnost?
Samozřejmě že ne. Nebo vy máte pocit, že se v Čechách něco vyvíjelo? Teď se za posledních patnáct let vyvinulo deset krát tolik než za těch předchozích čtyřicet. Pražské ulice jsou stejné jako v Paříži nebo v Londýně. Lidi se změnili. Podívejte se na sebe.

Na sebe?
Jo. Zkuste si představit, jak byste vypadala, kdyby vám šéfoval Husák nebo nějaký jeho nástupce. Vypadala byste úplně jinak. Stejně jako Praha, dneska je barevná, ale tehdy byla šedivá. Jen se teď bojím, aby zase někdo nezačal říkat, že už je těch barev dost. To v Čechách vždycky někdo vymyslí.

V jakém stavu je podle vás teď architektura v Česku?
To nebudu komentovat.

Proč?
Teď není správný moment.

Tak jezdíte k nám dávat přednášky, vnímáte, že se něco mění?
Určitě.

A co říkáte na satelitní městečka? Podnikatelské baroko tomu říkáme.
Ne, o tom nemluvme.

Ale viděl jste je, ne?
Jasně, vždycky jedete někam autem. Taková jsou všude, ale nesmíme se zabývat ošklivými věcmi, pojďme mluvit o těch hezkých, třeba o Letohrádku Královny Anny. Ale zabývat se tím, co nějaký šmudla někde na předměstí ušmudlí, to je pod úroveň vašeho žurnálu.

Chtěla jsem vědět, co takové nevkusné domy vypovídají o jejich majitelích a o stavu společnosti.
Nemyslete si, že se to týká jen Čechů. I tady staví hovadiny, a žádný komunismus tady nebyl. Jeďte dvě hodiny vlakem do Birgminghamu a neuvidíte velké zázraky. Dobré architektury je vždycky málo. Vždycky.

Co s takovým Birminghamem udělá vaše budova obchodního domu Selfridges? Rozhýbe to tam nějak?
Určitě. Lidé se na to chodí dívat, je to obchodně úspěšné, dostane se to na známky, lidé o tom mluví a nakupují tam.

Vyvíjí se tím nějak?
Jistým způsobem ano, protože si tam můžou koupit věci, které do té doby v Birminghamu nebyly. Takže se možná ty slečny líp obléknou.

To je důležité?
Nesmějte se, to víte, že to je důležité. Když v Praze byly k dostání jedny podvlečky pro všechny stejné a k tomu bylo jedno pivo, a teď je všeho dvě stě padesát druhů, tak to dělá velký rozdíl pro lidi, nemyslete si.

Co myslíte podvlečkami? Ložní prádlo?
Ne. Spodní prádlo.

Navrhoval jste hodně módních obchodů. Proč?
Ale spousta z nich už dneska neexistuje. Móda je hrozně rychlá a pořád se mění. V průměru vydrží pět let.

Máte nějaký zvláštní vztah k módě?
Jistě. Člověk musí obdivovat rychlost a pružnost, s jakou módní návrháři tvoří. Za rok udělají dvě nebo čtyři kolekce, nemají problémy s barvami ani s tím být výrazní a odlišní. Je v nich úžasná síla.

Čím?
Tím, že móda je vždycky hlavně o kráse.

Kdežto architektura je o účelnosti?
Ta by taky měla být o kráse, ale často není.

A proč musí být dům krásný, aby se v něm dalo bydlet? Nestačí, že prostě jen bude účelný?
To bychom to mohli zavřít, kdybychom neměli krásné domy. Účel architektury je vytvořit něco krásného. To budeme schválně dělat ošklivé domy? Nebo ošklivé šaty? Snad ne. To dělali bolševici, ošklivé věci.

Tak proč je důležité, aby byly originální?
Protože originalita je první zásada života. Vždycky, když něco tvoříte, snažíte se, aby to bylo krásné. I když děláte děti - taky přece nechcete, aby byly ošklivé.

Kdybych neodjel, nebyl bych Kaplickým

Co bylo nejtěžší na emigraci?
Neříkal bych tomu emigrace. Tak to nazývalo Rudé Právo. Statisíce Britů žijí po světě a nikdo se nad tím nepozastavuje.

Ale oni se můžou vrátit, vy jste nemohl.
Nejtěžší na tom bylo, že jsem tady nechával rodiče. Přijel jsem sem a neměl peníze, nemohl nikomu říct, mami, pošli mi sto liber. Byl jsem tím úplně zablokovaný. Navíc o mé zemi nikdo nic nevěděl.

Umíte si představit, co by s vámi bylo, kdybyste neodjel?
Já bych mentálně nevydržel sedmdesátá léta v Československu. Nevím, co bych dělal ani kdo bych byl.

Jak jste se tady prosadil?
Neměl jsem toho za sebou moc, jeden domeček v Praze a jednu rampu. Ale potkal jsem Richarda Rogerse a ten to ve mně poznal. Tím všechno začalo.

Bylo vám tehdy třicet, to už jste byl hotový člověk.
Ale vůbec ne. A v architektuře obzvlášť nejste hotová ve třiceti. To si tady někteří hoši a děvčata myslí, ale je to nesmysl.

Kdy je architekt hotový?
Zkracuje se to, ale pořád to je nejdřív tak ve čtyřiceti.

Musí architekt vyjet ven, aby něco dokázal?
Musí znát řeči, číst cizí knihy, vidět jiné věci, stýkat se s novými lidmi. Dobrou architekturu nevymyslíte ve vaně, nebo v chaloupce na Šumavě.

Co dělá architekta dobrým architektem?
Musí hodně a dlouho pracovat. To si málokdo uvědomuje. Jsou asi dvě krizová období, která musí překonat a úplně všechno zahodit. Někteří se dostanou nahoru i bez talentu, jiní jsou géniové, ale těch je strašně málo.

Kdy jste se o sobě dozvěděl, že jste architekt?
To musíte mít vevnitř. Nevzali mě tenkrát napoprvé na školu, chyběla mi nějaká čárka v češtině nebo tak něco. Mohlo mě odradit, že tu školu vedou takoví pitomci, kteří byli hlavně členy komunistické strany. Poslali mě pak vyrábět do továrny v Kladně, kam jsem musel chodit, jinak by mě bývali zavřeli za příživnictví. Na té škole někteří z těch lidí pracují dodnes. Nebyl jsem jediný, komu se to stalo.

Jak to, že jste se nenechal odradit?
Některým lidem je jedno, co dělají. Já měl tu výhodu, že jsem v něco věřil. Nesmíte se nechat zlomit prvním neúspěchem.

Pak jste pracoval u naprostých špiček architektury – Renzo Piano, Rogers, Foster.
Ale tehdy to ještě nebyli velikáni. Začínali jsme s Rogersem a bylo nás v kanceláři šest. Nikdo ho neznal. Bylo to ještě před Centrem Pompidou. Zrovna včera mi volal a vzpomínali jsme na to. Moc jsme se smáli.

Co byla nejdůležitější lekce, kterou jste od nich dostal?
To, že všichni věřili tomu, co dělají. Byli přesvědčení, že jsou lepší než ti druzí. Hodně pracovali a nezáleželo jim na penězích.

Norman Foster měl stavět velký komplex v Praze.
O tom bych se nerad bavil.

Kvůli pochybné pověsti investora?
Víc než pochybné, vždyť ten člověk byl zavřený!

Právě Foster tehdy MF Dnes řekl, že podle něj architekt nemá být rozeznatelný na první pohled, ale že se má přizpůsobit prostředí. Vaše stavby mají úplně specifický rukopis.
To snad není na závadu, ne? I Zahu Hadid rozeznáte na první pohled, stejně jako třeba Oscara Niemayera. Někteří lidé s tím mají problém a nepotřebují být za každou cenu originální. Ale Národní knihovna musela být originální, jinak člověk ze čtyř set projektů neměl šanci. Měl to být originál zvenku i zevnitř.

Na kterou její část jste nejpyšnější?
Jednak na podzemní sklad, kam se vejde deset milionů knih. Pak to, že z ulice vcházíte do prvního patra. Díky tomu lidé mohou budovou procházet, dát si kávu, koupit si knížku nebo jít do restaurace. Tím je zaručena návaznost parku, knihovny I ulice. Nastupujete nahoře, ne jako do bunkru.

Co bude v oku?
Lidé tam budou moct chodit na vyhlídku a mít kontakt s městem. Je tam i kavárna a vzadu si lidé mohou číst knihy. Můžete tam mít i rande a to je důležité.

Rande?
Samozřejmě. Tím tam bude živo. Knihovna nebude jen pro profesory, co si tam budou studovat staré rukopisy.

Ke knihovně ale bude složitější přístup. Z metra je to daleko.
Bude tam nová zastávka. Ale také můžete jít pěšky ze Staroměstského náměstí.

Půlhodiny a do kopce?
No a co? Můžete pak pokračovat třeba na Hrad.

Co nejvíc očekáváte, že knihovna splní?
Že tam lidé budou mít to rande.

Knihovna jako šampaňské

Je to dost futuristická stavba…
… Ale vždyť to je technický nesmysl. Jaká futuristická? Vždyť všechno, co v ní bude, se musí do tří let postavit! Všechny materiály, které použijeme, i technologie, už teď existují.

Říkal jste, že dole bude mít sytou barvu čerstvě nalitého šampaňského a nahoře světle žlutou, jakou má vyprchané šampaňské. Není to obráceně?
Je. To jsem si vymyslel. Vyprchané je tmavé, čerstvé je světlé. Původně měla být zlatá. Jako Praha. Ale to nikdo nepochopil.

Tak přece jen nějaké zádrhely?
Proč se pořád chcete bavit o problémech?

Protože chci, abyste na ně byl připravený.
A kdo mi je bude dělat? Pan ředitel Ježek?

Ne, ten je nadšený. Investor.
Tím je stát. Peníze jsou schválené. Dál?

Teď mají všichni velké oči, ale pak se začnou ošívat, uvidíte. Promluvíme si zase za dva roky, ano?
Já vím, že budou boje. Vždyť si taky na to pořídím bakelitovou pistoli. Ale když už jsem postavil Maseratti Museum, dokážu i Národní knihovnu v Praze.

Jenže v Itálii jsou lidé otevřenější než v Česku.
Nesmysl. Myslíte, že lidé v malé italské vesnici v Modeně jsou otevřenější než v Praze? Ani náhodou. Nepodceňujte tradici moderních budov v Česku. Dokud mi někdo nebude říkat, že to vypadá jako výkaly…

To vám říkají?
Někde to psali. Ale to je jedno.

Mé budovy a sex? Nikdy! Teda vlastně...

Máte rád, když mají vaše budovy přezdívky. Proč?
Protože to znamená, že zlidověly. Třeba Selfridges se říká úl.

A knihovně říkají chobotnice. Vždyť tak nevypadá.
Na tom nezáleží. Jsou tam inspirace z českých bunkrů, baroka i lidského těla. Možná za dva roky tomu budou říkat jinak.

Co je na vaší budově barokního?
Všechno.

Aha. Musí být architekt dobrý pozorovatel?
Především. Musí se dívat kolem sebe. Na slečny se taky musíte dívat. Vy teda na pány. Bez toho to nejde.

Proč mají vaše budovy tak často tvar přirození?
Nemají. To je nesmysl.

A co třeba Green Bird, zelený pták?
Ten nemá tvar údu.

Prosím? A co Zed London?
Tak to už vůbec ne. Jestli I v téhle budově vidíte přirození, tak to je teda opravdu nesmysl.

Já nejdřív měla strach, že čerpáte jen z mužského pohlaví, ale pak jsem uviděla Zed London a zjistila jsem, že jste emancipovaný.
Ale ne. Tak to není. To s tím nemá nic společného.

Nemá?
No a i kdyby, tak co?

Vždyť já nic nenamítám. Naopak.
Podívejte se, v architektuře by vždycky měl být sexuální motiv. Když je architekt jenom šedivý a nechodí na to rande, tak to taky pěkně podle toho dopadá. Musíte mít inspiraci v tomto směru. Ale ne tak, jak jste to vzala vy.

Tak jak teda?
Nemusí to tam být tak napřímo. Stačí i duševní inspirace, která není přímo znatelná.

Můžete mi dát příklad, abych si to uměla představit?
Stačí, když to tam cítíte. Třeba knihovna taky přímo nepřipomíná jednu část lidského těla, a možná, že to tam někde je. To nemusí být vyjádřené napovrchu. Ten náboj může být skrytý. Když knihovnu celou natřete našedivo, tak i její tvar ztratí na výraznosti. To je ten sex. A to rande. To je podle mě úplně zásada.

Sexualita v architektuře?
Ano.

A vy poznáte, která budova v sobě má sexuální motiv a která ne?
Zřetelně.

Jak?
Ta bez sexu nemá žádný náboj.

Kde čerpáte inspiraci?
Všude okolo. Záleží na vašem životě a jak ho prožíváte.

Nejdůležitější je můj syn

Kdybyste měl dát přezdívku knihovně vy, jaká by byla?
Nemůžu dát své stavbě přezdívku, to je jako kdybyste dala přezdívku sama sobě.

Děláte kompromisy, nebo lidé berou všechno, co navrhnete?
Samozřejmě že dělám kompromisy. Architekt je na tohle nejhorší povolání. Musíte pořád bojovat. Někdo jde do hospody a kašle na to, nechá svůj projekt zpohlavkovat nějakému hošíkovi od investora. Já bojuju do posledního šroubu.

Máte hranici, za kterou nejdete?
Třeba na Selfridges jsem kolegovi vypsal seznam šesti věcí, které nesmí ztratit. Musel je hájit do poslední chvíle a kdyby to nešlo, vstupoval bych do jednání já. Na knihovnu jich je asi dvanáct.

Které české budovy máte rád?
Některé jsou úplně úžasné. Baťa na Václaváku, když nemá zabedněný průchod na přízemní části. Hotel Juliš je báječný, Linhartova vila, Loosův dům, Tugendhat. Kubistický sloup, který jsem zachránil.

Jak zachránil?
Pod dozorem památkové správy hnil, tak jsem udělal randál a oni to nechali opravit. Pražské pasáže Broadway nebo Černá růže jsou unikátní. Jednou jsem tam odvedl Rogerse a ten z toho omdlíval.

A které nemáte rád? Prý Four Seasons?
Tak to není architektura, tím vůbec nemusíme snižovat úroveň tohoto hovoru. Navíc je úplně jedno, co já nemám rád. To je privátní věc.

Řekl jste, že knihovna je váš poslední projekt.Proč?
Člověk má omezený věk. Mentálně ne, ale fyzicky ano. Musíte počítat se vším.

Co bude potom?
Temno. Možná, že tady nebudu.

Máte nějaký závažný důvod si to myslet?
Nemám. To se ani nemůžete ptát. Ale nesmrtelnost nepřipadá v úvahu. Chtěl bych, aby to byl závěr, který má smysl. Když se knihovna postaví a dodělá se, budu mít pocit, že už jsem udělal dost.

Je pro vás důležitější výsledek, nebo ocenění?
Nejdůležitější pro mě je, aby se za mě nemusel stydět můj syn.

Kolik Josefovi dneska je?
Jedenáct a půl. Třeba bude jednou knihovna na známce, jako byly Selfridges. To by bylo fajn. Ale sláva není tak důležitá. Když je vaše budova blbá, tak to historie odhalí, ať vám o ní říkají cokoliv. A obráceně. Podívejte se na Operu v Sydney. Všichni ji zatracovali, ten návrh už dokonce smetli ze stolu. Dneska je to jedna z nejslavnějších budov na světě. Prostě nemůžete stavět univerzálně populární stavby.

Proč je pro vás tak důležité ocenění vašeho syna?
Já si taky vážím věcí, které dělal můj otec. Na tom je založený život. Když budete mít někoho z rodiny, kdo byl u fízlů, tak se s tím moc vytahovat nebudete.

Nemáte pocit, že už by se s vámi Josef mohl vytahovat dneska?
Možná toho není moc, pro někoho by to dokonce bylo málo, ale nejsou tam žádné velké boty.

Chtěl byste mít na kontě víc budov?
Počet není důležitý, podstatné jsou změny. Charles Eames udělal jeden dům, možná dva, a před tím pár kusů nábytku, ale naprosto tím změnil vnímání věcí. Adolf Loos udělal pár domů, ale způsobil jimi revoluci.

Mluví Josef česky?
Ne, ale chtěl jsem. Děti přebírají jazyky matky. Mluví anglicky a francouzsky. On to jistě jednou zvládne. Třeba potká nějakou slečnu, co ho česky naučí.

Říkal jste, že teď lidé budou zkoumat i to, jaké máte boty. Jaké máte boty?
Ale úplně obyčejné.

A co děláte rád, když máte volný čas?
Musíte chodit ven s intimními známými nebo s osobou. Někam do restaurace. Občas něco musíte vypít.

Jak musíte?
No musíte. Když se budete omezovat, tak vám to nepůjde. Musíte mít radost ze života.

A co je ta vaše radost?
Někam jít, něco sníst, něco vypít. A někdy si koupit něco na sebe.

Kde nakupujete?
To je jedno. Tady za rohem.

Trávíte čas s Josefem?
Jo. Teď bude mít výstavu. Můj syn a můj otec. Josef a Josef. Jsou od sebe asi sto let. Cpal jsem se mezi ně taky, ale bude to lepší jen o nich dvou. Otcovo umění a Josefovy črty.

V hotelu Josef?
Ne, u pana Sklenáře na Nábřeží.

Má talent?
Nemám rád, když se rodiče projektují do dětí. Ale tuhle nakreslil nějaký portrét, a mám pocit, že jednou obstojí.

Když se díváte zpětně, co byl pro vás nejzásadnější moment v kariéře?
Určitě Národní knihovna.

Počkejte, vždyť tu jste vyhrál před týdnem.
Ale uzavírá se mi tím kruh a vracím se díky ní zpátky domů. To je pro mě nesmírně důležité.

Autoři:






Hlavní zprávy

Další z rubriky

Pavla Dandová potřebuje každé tři týdny sehnat 96 tisíc korun, aby mohla...
Žena musí prodat byt. Pojišťovna jí odmítla proplatit lék na rakovinu

Zdravotní pojišťovna odmítla zaplatit matce dvou tříletých dětí cílenou biologickou léčbu, která by jí pomohla v boji s rakovinou. Léčbu doporučili i lékaři,...  celý článek

Lipno u Nové Pece (říjen 2017).
Hladina Lipna kvůli suchu klesla, místy je jen v původním korytu Vltavy

Hladina lipenské vodní nádrže vzhledem k letnímu suchu výrazně klesla. Momentálně zásobní prostor přehrady zadržuje 171 milionů krychlových metrů vody a je...  celý článek

Pavla Dandová se svými dvěma tříletými dcerami.
Pojišťovna otočila. Matce dvou tříletých holčiček léčbu rakoviny zaplatí

Jedinou větou zamítla Pavle Dandové Česká průmyslová pojišťovna efektivní biologickou léčbu rakoviny. Potom, co se o záležitost začala zajímat MF DNES,...  celý článek

Najdete na iDNES.cz



mobilní verze
© 1999–2017 MAFRA, a. s., a dodavatelé Profimedia, Reuters, ČTK, AP. Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí, šíření či dalšího zpřístupňování článků a fotografií je bez souhlasu MAFRA, a. s., zakázáno. Provozovatelem serveru iDNES.cz je MAFRA, a. s., se sídlem
Karla Engliše 519/11, 150 00 Praha 5, IČ: 45313351, zapsaná v obchodním rejstříku vedeném Městským soudem v Praze, oddíl B, vložka 1328. Vydavatelství MAFRA, a. s., je členem koncernu AGROFERT.