"To je fakt převaděčka? To je hustý!" Studenti jakoby nevěřili. Jejich údiv patří Julii Hruškové, která jim přišla povídat o jedenácti letech strávených v komunistických vězeních - za převádění.
Žáci základních a středních škol viděli v rámci festivalu Mene Tekel v pražské Městské knihovně nejdřív legendární Kachyňův film oslavující strážce hranic z 50. let. Vzpomínky Julie Hruškové byly pravým protikladem.
Myšlenka komunismu není špatná
"Pomalu už dožívám, ale řekla jsem si, že poslední roky života strávím jezděním po školách," svěřuje se před začátkem ještě v prázdném sále Julie Hrušková.
"Ale už mě to někdy unavuje," přiznává. Do Prahy přijela vlakem z Břeclavska. Je jednou z nemnoha zbývajících žen, které mohou podat takové osobní svědectví.
Paní Hrušková vypráví o tom, jak se u ní pravidelně scházelo až 35 žen, které společně s ní přežily těžké komunistické žalaře. "Zbylo nás už jen deset," podotýká.
Scházejí se studenti, docela se těší, nejít na film a besedu, měli by až do čtyř normální vyučování.
Šestnáctiletá Kristýna tvrdí, že stejně jako většina spolužáků komunismus odsuzuje. "Hlavní myšlenka, že by měl mít každý stejně, ale není špatná. Jenže když ji začnou lidé uskutečňovat, tak to dopadá špatně," říká otevřeně, když přijde řeč na to, jak se ona sama na komunismus dívá. "Lidé ale nevydrží, aby měl každý stejně. Nakonec se to vždycky zvrtne," soudí.
Co je ta železná opona?
Nejprve je ale třeba pustit film. A tak si bere slovo spoluorganizátor akce Tomáš Grulich.
"Král Šumavy, natočený v roce 1948, patří k vynikajícím filmům z hlediska filmového zpracování, a tím je také nebezpečnější pro hodnocení poválečných dějin," vysvětluje. Mluví o vynikajících hereckých výkonech, promyšleném ději i stupňovaném napětí. Těžko říci, jak moc mu posluchači rozumí.
Pokračuje Adolf Rázek z Úřadu dokumentace a vyšetřování zločinů komunismu. "Já bych vás, přátelé, v první řadě poprosil, kdybyste se přihlásili vy, kdo víte, co znamená termín železná opona," zkouší osazenstvo sálu. Nakonec se přihlásí dva, tři studenti.
"Prosím, uvědomte si, že skutečnost byla zcela jiná, než ukazuje ten film. Líčí skutečnost podle přání vládní strany," varuje ještě Rázek.
Filmový příběh začíná, kamera snímá pohraničí, které pozvolna vystupuje z husté mlhy. "Na Šumavě začal tvrdý boj o neprostupnost našich hranic," stojí v titulcích...
Král Šumavy evidentně zaujal, studenti pozorně sledují černobílou kopii a z reakcí lze usuzovat, že děj prožívají. Skoro nikdo sál neopustí. Žádný ironický smích, který komunistické agitky občas vyvolávají, se neozve.
Obecenstvo se zasměje jen ve chvíli, když se jedna z hrdinek - mimochodem obdivovatelka komunismu Jiřina Švorcová - těší na odchod z pohraničí do vnitrozemí, protože "tam jsou dvě kina".
Řekla jsem si, že nesmím rodiče zradit
Následující povídání Julie Hrušková ale představuje život na hranicích ve zcela jiném světle. "Dobrý den, mládeži, jsem ráda, že je vás tady tolik, protože je potřeba, abyste věděli, co to je totalita," začne rovnou.
Povídá o lidech, kteří chtěli z tehdejšího Československa na svobodu, přibližuje život na hranicích prošpikovaný tajnými agenty, vzpomíná na těžké chvíle po zatčení a na otřesné podmínky v komunistických věznicích.
"Nikdy jsem nic neprozradila, po jednom takovém těžkém výslechu jsem potratila," svěřuje se. V sále je úplné ticho. V jejích slovech není cítit trpkost ani zklamání, říká, že vždycky se snažila brát život s humorem.
Jednu ze studentek zajímá, odkud čerpala ve vězení sílu a optimismus, jak to, že v ní není hořkost.
"Byla jsem vychována jako křesťanka, moji rodiče byli tak opravdoví, že neporušili žádnou ze svých zásad, řekla jsem si, že je nesmím nikdy zradit," odpovídá Julie Hrušková. "Proto jsem si v kriminálech řekla, že jsem tady proto, abych pomáhala druhým. To je můj úkol, který mi Bůh dal."
Je to ale jediný dotaz, výchovný program trvá už přes tři hodiny a obecenstvo se přestává soustředit. Adolf Rázek děkuje za účast, a do náhlého hluku se snaží ještě pronést poslední slova:
"Hlavně vám přeji, abyste používali hlavu na to, na co ji máte. Přemýšlejte. Nevěřte nikomu, přemýšlejte svým svobodným vlastním rozumem."
Bylo to pěkné, ale já raději matematiku
Reakce studentů jsou různé. Někdo odchází bez valného zájmu, někdo se probírá materiály, které jsou k dispozici u východu.
"Tuto tématiku nemám ráda, ale bylo to pěkný, povídání bylo zajímavé," svěřila se šestnáctiletá Anna. Dává ale přednost fyzice a matematice.
Její vrstevník Vojtěch si bere jako jeden z mála knihu o zločinech komunismu a o dopoledním programu mluví téměř s nadšením.
"Bylo to strašně zajímavé a velmi poučné. Nejvíc mě zaujalo, jací jsou političní vězni optimisté, líbí se mi, že je nic nezdeptalo, že věřili tomu, co dělali, a věří tomu dodnes." Vojtěch si pochvaluje i Krále Šumavy. "Je dobře, že jsme se pak dozvěděli, jak to bylo ve skutečnosti."
