Je to však také jediná věc, kterou může udělat. Klaus má jen dvě skutečná omezení. Jednak zákony a jednak veřejné mínění. Touží být oblíbeným prezidentem.
Zde se ho snaží Špidla zasáhnout, když naznačuje: nejste pro všechny, jen pro své straníky. V tomto případě, kdy z Hradu zní hlas proti zdražování řady služeb, těžko někoho přesvědčí. Klaus se samozřejmě chová jako politický předák, ale má dost dobrých důvodů k tomu, aby veto obhájil coby státnický čin.
Pokud nepadne vláda už záhy, jsme patrně svědky modelového střetu. Premiér má skutečnou moc. Lze ho přirovnat k šachové dámě. Prezident se batolí jen ztěžka jako šachový král. V rozhodující chvíli však může podpořit útok svých figur.
Špidlovi se vrací neuvěřitelná nešikovnost při prezidentské volbě. Slabá vláda mohla poslat na Hrad pojistku přežití. Dopustila, aby tam byl zvolen její úhlavní nepřítel. Stav parlamentního mače není 101 ku 99, nýbrž 101 ku 99 s Klausem. A to je úplně jiné číslo.
Opozice zatím používá proti vládě taktiku drobného ostřelování. Škodí, kde může, ale rozhodujícímu střetu se vyhýbá. Právě prezidentská volba ukázala, jak může být taková taktika účinná. Klausovo veto lze tedy spíše číst jako součást záškodnické války než jako přípravu čelního útoku.
Z tohoto hlediska má Špidla pravdu, když říká, že to není vážný problém. Skutečně vážný problém je jen věrnost jeho sto jedničky - ta proti vetu stačí. Do budoucna se však zdá téměř jisté, že opozice s Klausem v zádech jednou vládu povalí.
