Krádež není klukovina

Ti z nás, kteří pamatují pionýrštější doby počítačů, si jistě vzpomenou na velkorysé nakládání se softwarem, které tehdy u nás panovalo. Bylo spíše věcí hrdosti mít ve svém počítači programy okopírované kdoví odkud. Počítačové hry se šířily buněčným dělením, a dokonce i v ústavech Akademie věd patřilo k dobrému tónu přivézt si ze zahraniční cesty nějaký ten pokoutně nabytý prográmek – kde by k němu také člověk jinak přišel. Koneckonců, pokud mne paměť neklame, u nás software dlouho nepatřil k zákonem chráněnému duševnímu vlastnictví. Po roce 1990 se situace prudce změnila. Software užívaný v podnicích, vědeckých ústavech a na školách bylo nutné legalizovat a rozpočty nejedné instituce při tom dost zaplakaly. Dnes by situace měla být už jiná. Měla by, ale je otázka, zda opravdu je. Po nelegálním softwaru se pátrá, jsou na to už i specializované společnosti, a policie je připravena v prokazatelných případech zasáhnout. Tím spíše bije do očí poměrně shovívavý postoj těch, kterým se někdy říká odborná veřejnost nebo počítačová komunita. Pořád ještě je nelegálně získaný software považován za něco jako klukovinu, spíše zábavnou než pobuřující, v nejhorším případě za jakýsi gentlemanský delikt, řešitelný taktní domluvou. Do jisté míry a v jistých situacích může takový "sběratel" softwaru působit romanticky. Asi jako kaktusáři z Čapkových povídek – to jsou také milí, bezesporu velmi slušní a důsledně poctiví lidé, kteří by v životě nikdy nic neukradli, ovšem až sem tam na nějaký ten kaktus. Avšak ona to asi ani u kaktusů nebyla vždy taková idylka, a u programů už vůbec ne. Pokud chce autor počítačového programu své dílo volně zpřístupnit, tak k tomu má účinné prostředky – internet a jeho cesty. Je podivuhodné, jak mnoho takových volných programů je k dispozici. Není to, pravda, vždy tak docela nezištně – někdy jde o zjednodušené "reklamní" varianty programů, které jsou v úplné verzi k mání za slušné peníze. Buďme však rádi i za to. Pokud autor svůj program zpřístupnit nechce, má k tomu zpravidla dobré důvody. Většinou spočívají ve značném množství času, důvtipu a také peněz, které programátoři a firma, která je živí, do produktu vložili. Krádež takového programu má pak stejnou pachuť jako krádež čehokoli jiného – není na ní nic klukovského a tím méně zábavného. Na tom nemění nic ani skutečnost, že ve světě pořád ještě existují země, a mnohé dost velké, o kterých se obecně ví, že se v nich nový program prodá zpravidla jen jednou, a přesto tam brzy kolují tisíce kopií, jaksi "odnikud". Užívání nelegalizovaného programu je krádež jako každá jiná. A je celkem jedno, zda jde o hru, již si někde okopíroval nadšený amatér, o administrativní software, který si poněkud načerno obstaral přičinlivý podnikatel, nebo dokonce o klidně provedenou akci propuštěného zaměstnance, jenž si při odchodu odnesl v kapse diskety s unikátními programy v impozantní ceně jako své "věno" pro příštího chlebodárce. Až na toho kluka s počítačovou hrou (a ani to ne pokaždé) všichni ostatní z uvedených příkladů kradli pro vlastní zisk. Tak buďme na straně těch, kteří kradený software hledají a se zloději nevlídně nakládají.

Autor je ředitelem Ústavu teorie informace a automatizace Akademie věd ČR