Jisté je, že byl výtvorem i obětí své doby. Jisté je, že připravil desítky tisíc lidí o peníze. Jisté je, že chytrou fintou vydělal velké jmění a při pokusu o podobnou kličku jinde větší část tohoto jmění pozbyl. Jisté je i to, že pokud bude obviněn, s ním bude obviněn i způsob české privatizace. Viktor Kožený byl jejím symbolem i hybatelem.
Připomeňme tu dobu. Národem milovaný premiér hlásá, že důležitá je ekonomika, právo přijde až potom. Je to on, kdo se svými nejbližšími spolupracovníky vymyslí národní loterii, v níž se každý může stát lidovým kapitalistou. Lidé však tomuto lákadlu nevěří. Jakže, vyměnit kupony za akcie? Papír za papír? Zájem je malý.
Přichází kouzelník Kožený a jako David Copperfield slibuje: Dejte mi zlaťák, já vám dám deset. Kuponová knížka stála tisíc korun, malí akcionáři mají dostat desetkrát tolik. Díky obratné reklamě uvěří zástupy a svěří Koženému moc nad podstatnou částí ekonomiky. Stává se bohatým, obdivovaným a slavným, nejvyšší státníci před ním smekají.
Léta přešla. Čas se proměnil. Kožený ustupuje do pozadí. Stává se Irem a cestuje na Bahamy. Zatím jeho fondy chudnou za přispění desítek lidí, které dosadil do představenstev. Akcionáři jsou netrpěliví. Některé vyplácí, jiné ne. Znovu čaruje kouzlí směnky a ropné společnosti.
Na jeho kouzla už nikdo nevěří. Z hrdiny budování kapitalismu se stává pirát z Prahy. Jakkoli si s Koženým zahrála doba, před soud beze vší pochyby patří. Desítky miliard někam zmizely. Byla to nešikovnost, nebo krádež? O tom musí rozhodnout mechanismus spravedlnosti. Západní společnost má smysl tehdy a jen tehdy, když bohatství nestojí nad zákonem.
