Neuhodnete, proč jeden univerzitní profesor z amerického Vermontu sleduje pozorně všechno, co se šustne kolem nezávislosti Kosova. Dostanete nápovědu: ze stejného důvodu lapá zprávy z Kosova Alžířan Stephane Merabet Arami. Pokud ani tohle nestačí, pak jsou tady lidé jako třeba Sergej Bagapš, Hač Ahmed nebo Sean Connery. Ano, ten herec.
Ti všichni mají důvod sledovat Kosovo opravdu pozorně a modlit se za to, aby se stalo nezávislým státem se vším všudy.
Jsou totiž separatisté. Americký profesor se jmenuje Thomas Naylor a je pro odtržení státu Vermont od USA. Kromě toho si myslí, že New York by se měl stát městským státem a například Kalifornie by se měla rozdělit na tři republiky.
Alžířan Arami patří ke Kabylům, kteří nechtějí, aby se jejich kultura utopila v arabském moři. Sergej Bagapš je prezidentem Abcházie, jež se chce odtrhnout od Gruzie, a Ahmed žije na Západní Sahaře, která už celá desetiletí bojuje o státnost s Marokem. Sean Connery, vždyť víte, plane pro nezávislé Skotsko.
Separatisté jako oni jsou na všech světadílech. Na územích, jichž se to týká, žijí stamiliony, které uvažují stejně. Když si vytisknete seznam aktivních hnutí usilujících o odtržení nebo autonomii, vyjede vám z tiskárny devětadvacet stránek.
Svým způsobem mají ti lidé pravdu - státy vznikají a zanikají, to jen my si myslíme, že mapa světa, v němž právě žijeme, bude už věčná.
Ve skutečnosti je to přesně naopak. Dějiny ji překreslují jako vlny kresby v písku.
Neřešme teď, jestli je to dobře, nebo špatně. Faktem je, že Kosovo je za poslední dva roky už druhý nový stát, který v Evropě vznikl. Do roku 2040 se jich má podle expertů objevit dalších deset až patnáct. Kosovo prý tenhle trend urychlí. Všude.
„Budeme následovat případu Kosova, abychom si získali nezávislost,“ objevilo se na internetové stránce kidal.info. Není to stránka Basků, Čečenců nebo bosenských Srbů, nýbrž Tuaregů, afrických králů Sahary. I oni se chtějí odtrhnout (od Mali) a mít vlastní stát.
Čím víc zkoumáte, kde všude by se Kosovo mohlo stát dopingem separatistů, tím víc zjišťujete, že jsou všude.
Drobící se Evropa
Ani Evropa není ušetřena. Na kontinentu působí přinejmenším dvacet velmi aktivních secesionistických hnutí. Mnohem víc je těch, jejichž činnost časem téměř odumřela, nebo se naopak teprve rozjíždí či je jen záležitostí salonního žvanění.
Všichni už dneska dobře vědí, že Belgii hrozí rozpad, ale nikdo nezná Bretaňskou revoluční armádu, která o sobě dávala vědět ozbrojenými akcemi proti „francouzským utlačovatelům“ ještě v 90. letech. Větší starosti dělá Francii Korsika, která má už dlouho zaječí úmysly.
Zemí, na níž lze ukázat separatismus v praxi, je Španělsko: na severu jsou Baskové snažící se o vlastní stát, na opačné straně Katalánci, na západě Galicijci. Loni si vydupala autonomní status Valencie. Někteří lidé na Kanárských ostrovech by chtěli rovnou vlastní stát.
Itálii málem rozdělila Liga severu, jejíž šéf Umberto Bossi považuje jižní dvě třetiny státu za „Afriku“. Má však veš v kožichu, protože úplně na severu jeho zamýšleného státu Padánie leží Horní Adiž, jejíž obyvatelé v ní stále vidí Jižní Tyroly a sní o návratu k Rakousku.
Nizozemci mají své Frísy, ještě víc na sever se Grónsko stále víc odděluje od Dánska, zatímco Faerské ostrovy k němu poutají hlavně miliony dotací z Kodaně.
Na druhém konci Evropy se krčí Moldavsko, zemička, jež má rozlohu třetiny Česka. Obyvatelé ji trhají na tři menší. Kromě původního státu vznikla nikým neuznávaná Podněsterská republika, pro sebe by se rádi udělali i Gagauzové, malý nárůdek čítající asi 150 000 duší.
A to už jsme na jihovýchodě Evropy, v oblasti, kde překreslování map vypadá jako místní tradice. V Albánii žijí nespokojení Řekové, v Řecku nespokojení Makedonci a v Makedonii nespokojení Albánci. Tak je to na Balkáně všude. Uvnitř Bosny je srbská „Republika Srpska“, Bulhaři mají velkou tureckou menšinu, Rumuni, Srbové a Slováci zase mají maďarské menšiny, jejichž radikálové hledí ke staré vlasti.
Ještě víc na východ je Rusko s Čečenskem, Ingušskem, Tatarstánem, Dagestánem...
Ale separatismus není jen záležitostí neklidných částí světa. I ospalé Švýcarsko má své odpadlíky, Frontu za osvobození kantonu Jura.
Dokonce i symbol neotřesitelných tradic a kontinuity, Spojené království, vypadá dost rozpojeně. A to nejen kvůli Skotsku. Premiér Gordon Brown dokonce před časem varoval před balkanizací země. Když nahlédnete do světového seznamu hnutí usilujících o odtržení nebo autonomii, vyjde vám, že v Británii je osm organizací s odstředivými tendencemi. Týkají se Severního Irska, hrabství Cornwall, ostrovů Guernsey, Man či Wight, ale také Skotska,Walesu, a dokonce Anglie...
Jistě, některá hnutí jsou obskurní, jiná jsou víc módní záležitostí než rizikem pro celistvost zemí, ale někde je to opravdu vážné.
Své peníze chci pro sebe
Proč se vlastně lidé chtějí pořád od něčeho odtrhávat? Jsou za tím politické ambice ctižádostivých vůdců, nacionalismus, vroubky z minula. A samozřejmě peníze. To je teď v té bohatší Evropě hlavní důvod.
Dalo by se mluvit o vzpouře bohatých. Spory o rozdělování veřejných peněz hloubí zákopy mezi úspěšnějšími částmi států a chudými příbuznými natolik, že obrušují pocit národní solidarity. Belgickým Vlámům se nelíbí, že svými daněmi podporují chudší valonskou část, totéž je problém italské „Padanie“. Lombardie na severu vytvoří dvojnásob bohatství než Kampánie na jihu italské boty. Proč by měl třeba Milán být šťastný z toho, že financuje Neapol? Proč by si v Turínu vlastně neměli nechat pro sebe vše, co zaplatí na daních?
Tak je to i jinde. Například Kataláncům, obyvatelům jednoho z nejbohatších regionů Španělska, se nelíbí, že na „svých“ dálnicích platí mýtné, jímž se pomáhá financovat stavba dálnic v chudších oblastech Španělska, kde se jezdí zdarma.
„Kosovo zapálí Afriku“
Jinde ve světě to není lepší. Kanada má neklidné spaní, protože si nemůže být jistá, zda se znovu nevrátí infarktová situace z roku 1996, kdy se málem odtrhl Quebec. „Národ se rozhodne, že vytvoří stát, a další státy ten fakt uznají. Srbsko je sice proti, ale USA, Francie a další jeho námitky ignorovaly. A tak až se jednoho dne i Quebec rozhodne vytvořit stát a Kanada bude mít námitky, připomeneme to světu,“ pronesl zlověstně quebecký politik Daniel Turp.
Nebezpečí hrozí Kanadě i odjinud. Samostatnost by časem chtěl i „lid Dene od Bizoní řeky“, indiáni kmenů, jako jsou Čipevajové nebo Žlutý nůž.
Teď vážně. „Kosovo je precedens, jenž zapálí Afriku,“ napsal list Notre Voie z Pobřeží slonoviny, země, z níž se málem staly dvě. Takových jsou desítky v Africe i Asii. Kurdové by rádi svoji vlast, Tamilové chtějí rozdělení Srí Lanky, Tibet by chtěl pryč od Číny, Dárfúr a jih Súdánu od Súdánu, enkláva Cabinda od Angoly, Indonésie má svůj Aceh a Alžírsko své Kabyly. „Svoboda Kosova poslouží jako příklad pro budoucí autonomii Kabylie,“ napsal Stephane Merabet Arrami na serveru Kabyle.com.
Takhle bychom mohli pokračovat půl dne. Na seznamu secesionistických hnutí je u Nigérie, která kdysi vedla krvavou válku s odtrženeckou provincií Biafra, šest položek, u Indie šestadvacet, u Barmy dvanáct, u Francie devět, u Německa jedna (Bavorsko), u USA čtrnáct, u Nového Zélandu pět.
Velká část seznamu je neškodná, něco jsou i recesisté. Ale neúprosným faktem je, že státy vznikají a zanikají. Bude jich stále více, protože vývoj směřuje k miniaturizaci dokonce i v politickém zeměpise.
Jak už bylo řečeno, seznam aktivních secesionistických a autonomistických hnutí světa má dvacet devět stránek. A na konci následující dodatek: Tento seznam je neúplný. Můžete pomoci s jeho rozšířením.
Nevypadá to skoro jako výzva?
