Stará hvězda při svém zániku vystřelí značné množství hmoty a energie a její zbytek se zhroutí do sebe - imploduje. Pokud by se taková supernova zhroutila v sousedství a shodou náhod svůj výron namířila na sluneční soustavu, bylo by opravdu zle.
Superaurora
Astrofyzik Stanford Woosley tvrdí, že i ze vzdáleného koutu naší galaxie by měl takový výron jasnost našeho Slunce. Ne ve viditelné části spektra, ale právě v síle gama-paprsků.
"Něco tak silného by mohlo vyvolat intenzivní záblesk, rozptýlením elektronů ve svrchní atmosféře vytvořit jakousi superauroru. Záblesk světla a tepla by mohl spálit cokoliv, co by nebylo ukryto ve stínu," popisuje svůj katastrofický scénář Woosley v článku pro http://www.space.com/.
Zahřátí atmosféry by také podle něj vyvolalo silné větrné proudění, které by mělo po několik týdnů mnohem vyšší teplotu. Povrch by se tak změnil na mrtvou poušť. A život by se udržel pouze v oceánech.
Nicméně to je jen teorie. Zdaleka ne všichni přijímají teorii, že gama-paprsky pocházejí ze zhroucení supernov, a také není možné ověřit, že by jejich proud byl opravdu tak nebezpečný.
NASA na svých stránkách v této souvislosti mluví o hrozbě, kterou by paprsky gama mohly přinést v jiném smyslu: celkové zničení ozónové vrstvy a obnažení povrchu dříve chráněného před smrtícími účinky ultrafialového záření.
Objev studené války
Nikdo o gama-paprscích nevěděl až do roku 1967, kdy byly na oběžnou dráhu instalovány satelity, které měly sledovat možná překročení smlouvy omezující jaderné testy.
Původně si vědci mysleli, že neznámé záření pochází odněkud z naší galaxie, ale pak se ukázalo, že přichází z větší dálky. Donedávna převládalo přesvědčení, že gama-paprsky vznikají pouze po zhroucení neutronových hvězd s výjimečně vysokou hustotou hmoty na konci jejich "života". Nověji se však do podezření dostaly i supernovy. Přesně 25. dubna 1998 totiž byl zaznamenán proud gama ze směru supernovy SN1998bw.
"Umírající hvězdy vysílají v posledních okamžicích tolik energie jako během celé své historie," upozorňuje John Learned, astrofyzik z Havajské univerzity, a dodává: "Takové proudy energie nebo hmoty urychlené na ohromujících 99,99999 procent rychlosti světla mohou vyvolat vyhynutí všeho živého na povrchu Země jednou za 100 milionů let."
Ještě temnější scénář
Arnon Dar z Izraelského technologického institutu pak vykresluje ještě temnější scénář smrti velké hvězdy, kdy supernova ostřeluje své okolí. Vzniká totiž nejprve hyperhustá neutronová hvězda nebo černá díra.
Kolem objektu se vytvoří vířící disk hmoty. Některé větší kusy jsou nejprve staženy k ose víru a pak vymrštěny rychlostí blízkou světlu pryč. Tyto výstřely pak vyvolávají energetické údery, které mohou zahubit i pozemský život. Při kontaktu s atmosférou totiž podle něj vytvoří částice zvané muony, které pak hubí život i desítky metrů pod zemí.
