Jsme totiž nemocná země: imunitu vůči viru korupce máme malou. Aspoň třetina z nás uplácela úředníka či policistu. Podnikatelé berou korupci jako pracovní metodu, bez níž by si při veřejných zakázkách neškrtli. Nevěříme, že se korupce dá u nás léčit.
A jak bychom věřili, když máme oči, uši, paměť a zkušenost s praktickým (ne)vymetáním tohoto Augiášova chléva? Kdejaký podvůdek tu projde, málokdo za něj pyká. Polistopadová éra začala zhasnutými světly při privatizaci a útěkem před právníky. Tma nás připravila o kupu miliard. Cosi zbylo i na vlivné strany.
Ze tmy jsme přešli do země Čistých rukou, v níž však veřejné zakázky bývaly neveřejné (čas nás tlačí, milí občané!) a případů páchnoucích korupcí přibývalo. Nikoho tedy už nepřekvapí, pokud by se dozvěděl, že se přihrávalo do soukromých kapes i v Černínském paláci. Kauza Český dům ještě nevychladla. O investování veřejných peněz tu rozhodovali titíž lidé, kteří je i utráceli. Lepší prostředí pro výskyt tučných bakšišů pohledat.
Příležitost dělá zloděje. Miliardy, které procházejí rukama úředníků, představují obrovské pokušení. Někdo odolá díky mravní výbavě, jinému musí sedět za zády kontrola a právo. Obé je tu však slaboučké, stejně jako odpovědnost mnohých politiků.
Cyril Svoboda začal v Černínu uklízet. Až by se chtělo říci, že Srbův případ mu seslalo nebe. Nová vláda - doufejme - se při ohlášeném mýcení korupce bez podobného postrčení už obejde.
