Zdeňku Nehodovi může fotbalovou kariéru kdekdo závidět. Zlato z mistrovství Evropy v roce 1976, bronz z evropského šampionátu o čtyři roky později. Střední útočník k pohledání patřil dvanáct let k oporám pražské Dukly. V reprezentaci nastřílel 31 gólů. Když odešel z Dukly, dostal jako jeden z mála možnost hrát legálně na Západě.
V registračních protokolech komunistické vojenské kontrarozvědky (VKR), které nedávno zveřejnil Ústav pro studium totalitních režimů, je Zdeněk Nehoda, člen ASVS Dukla, uveden v kategorii "Důvěrník" s krycím jménem Dan. Pokud je zápis spolehlivý, začal uznávaný centrforvard spolupracovat s VKR 15. října 1976, tedy ve stejném roce, kdy se spoluhráči z reprezentace získal titul mistra Evropy.
. Kdo je také v seznamech VKRKrycí jméno (tučně): Stáňa Vávrová Pavel Juraj Roman Walter Lilie |
V současné době je Nehoda úspěšným hráčským agentem. Na vzpomínání o podrobnostech své spolupráce s armádními kontrarozvědčíky nemá náladu. "Nebudu k tomu vůbec nic říkat," ukončuje urychleně rozhovor.
Vojenská kontrarozvědka byla po léta kostlivcem, který až na čestné výjimky (třeba aféra okolo poslance ČSSD a rovněž spolupracovníka VKR Evžena Snítilého) nerušeně prodléval hluboko ve skříni naší paměti. Ústav pro studium totalitních režimů se jej pokusil zburcovat. "Tím, že se záznamy podle zákona otevřely veřejnosti, můžeme přizvat ke spolupráci kohokoli. Registry jsou dokumenty s velmi silnou vypovídací hodnotou," řekl při té příležitosti ředitel ústavu Pavel Žáček. Nevysloužil si tím zdaleka jen uznání.
Od minulého týdne si zájemci na webových stránkách ústavu mohou zadat do vyhledávače libovolné jméno a ověřit si, koho VKR vedla v evidenci a v jaké kategorii. Jména těch známějších už se objevila v tisku: poslanci, sportovci, trenéři a funkcionáři, zástupce náčelníka generálního štábu a také třeba lékař z Ústřední vojenské nemocnice a předseda Českého olympijského výboru.
Důvěrník ano. Ale nevědomý!
Většina z nich je vedena v kategorii důvěrníků. Podle názoru Ústavního soudu nepatří důvěrníci mezi takzvané vědomé spolupracovníky a mají mimochodem nárok na negativní lustrační osvědčení. Proto se někteří z dotčených zlobí a tvrdí, že Žáčkovi lidé zveřejňují údaje, které zveřejňovat nemají. Bývalý špičkový skokan na lyžích, nyní poslanec za ČSSD Pavel Ploc, kvůli tomu pověřil právníky, aby na Žáčkův ústav připravili žalobu. Kdyby uspěl, musely by zhruba tři stovky registračních protokolů z webové stránky zase zmizet. Plocovi kolegové z ODS, poslanci Bartoš, Raninec a Hasil, se naopak ke zveřejnění citlivých údajů ze své minulosti postavili čelem a nechali zmíněný ústav zveřejnit kompletní svazky, které na ně VKR vedla. (Pokud se dochovaly.) Stejně se zachoval i zástupce náčelníka generálního štábu generál Miroslav Bálint. Ale ať už je diskutovaný krok Žáčkova týmu rozladil, nebo ne, všichni jako jeden muž tvrdí, že jde o nafouknutou záležitost, a přísahají, že s VKR nikdy vědomě nespolupracovali.
Každý, kdo někdy udělal zkušenost s vojenským kontrarozvědčíkem neboli "kontrášem", tuší, že tady něco nehraje. Muži z VKR chodili po kasárnách v civilu a na chodbách a "buzerácích“ zalidněných postavami v zeleném se vyjímali jako pěst na oko. Pro armádní sportovce, lékaře či umělce, o které se VKR rovněž zajímala, nebyl civilní oděv ničím vzácným, ale kontrarozvědčíci se zajímali o tak důvěrné záležitosti a disponovali přitom tak velkým vlivem, že nebylo možné si je splést s obyčejnými důstojníky.
Jinými slovy, když Pavel Ploc tvrdí, že "s nikým vědomě nespolupracoval", zní to mírně řečeno nepravděpodobně. Mohl se někdo v seznamech VKR octnout opravdu nevědomě? "Možné to je, ale v kategorii důvěrníků bych na to moc nesázel," říká historik a specialista na VKR Jan Michl.
Jestliže někdo z nynějších poslanců registrovaných svého času VKR pravidelně mluvil s jejím pracovníkem, mohl nevědět, na čí otázky odpovídá? "Samozřejmě to vědět musel, pokud nebyl úplně nechápavý," dodává Michl.
Foukneme mu do plachet
Kromě jmen Pavla Ploce a Zdeňka Nehody je v evidenci VKR mnoho dalších armádních sportovců a sportovních funkcionářů. Na otázky novinářů reagují překvapeně. Na stycích s "kontráši" nespatřují nic divného. Výslechy byly prostě nutnost a chodili k nim všichni, ne?
Pravda je taková, že dobré styky s "kontráši" zdaleka neudržoval každý, kdo se octl v poli jejich zájmu. Podle inženýra Bohuslava Běloubka, který do začátku letošního roku vedl Úřad pro zprostředkování dokumentů na ministerstvu obrany, se úhrnný počet registrovaných spolupracovníků vojenské kontrarozvědky vyšplhal "jen" k sedmnácti tisícům. (Pro srovnání: počet spolupracovníků StB byl podle odhadů až desetkrát vyšší.) U většiny oslovených VKR nepochodila. Většinou bez následků pro dotyčného. Pokud však za následky nepovažujeme ztráty určitých nadstandardních výhod.
O jaké výhody šlo? Většinou nedoložitelné. Třeba přímluvu na správném místě. "Mohli jim v pravou chvíli fouknout do plachet," vysvětluje ing. Běloubek. Někdo se potřeboval dostat na školu (Nehoda vystudoval během hráčské kariéry právnickou fakultu), někdo potřeboval pomoci s vízem pro zahraniční výjezdy (Nehoda vystřídal v osmdesátých letech hned tři angažmá za železnou oponou: v Německu, ve Francii a v Belgii). S tím vším dokázali "kontráši" svým spolehlivým lidem pomoci. V normalizačním Československu, kde mohlo každé razítko představovat nepřekonatelnou překážku, služba k nezaplacení.
Pavla Žáčka za jeho krok leckdo kritizuje. Jenže Ústav pro studium totalitních režimů jen usnadnil cestu k už přístupným operativním svazkům, nic víc. Pro poznání minulosti by pomohlo, kdyby Ústav pro studium totalitních režimů v otvírání cest pokračoval. A už brzy přešel "od kováříčků ke kovářům" – a zveřejnil třeba už dlouho připravený, ale dosud nedostupný kompletní seznam "kontrášů" samotných.
.Historik: po roce 1968 pracovala kontrarozvědka na objednávku SovětůVojenská kontrarozvědka měla náročné cíle. Oficiálně měla bránit ozbrojené síly proti pronikání nepřátelských agentur, včas odhalovat vojenské zběhy a bránit sabotážím. Historik z Ústavu pro studium totalitních režimů Jan Michl, který se na vojenskou kontrarozvědku specializuje, připouští, že ve skutečnosti vojenská tajná služba na tak náročné úkoly nestačila. Spisy, které VKR vedla na své spolupracovníky, jsou plné banálních informací, které byly často běžně dostupné. Znamená to, že VKR se na víc nezmohla? Dosáhli vojenští kontrarozvědčíci někdy něčeho významného? Když mluvíte o StB, víme, že ta připravila a s určitým úspěchem uskutečnila třeba operaci Asanace, která měla zbavit republiku tzv. nespolehlivých osob, chartistů a disidentů. Měla VKR něco podobného? Vojenská kontrarozvědka se ustavovala po skončení války pod dohledem sovětských poradců. Jak dlouho jejich vliv vydržel? Přebírala někdy česká vojenská kontrarozvědka od sovětských soudruhů i jejich brutální metody? Myslím v době normalizace. Jaký vztah byl mezi VKR a StB? Hledala vojenská kontrarozvědka spolupracovníky jenom mezi vojáky z povolání a vojáky základní služby? Mohl profesionální voják nebo voják základní služby nabídku spolupráce s VKR odmítnout? Jak ta perzekuce mohla vypadat? Mohl někdo dostat spolupráci s rozvědkou rozkazem od velitele? Byl někdo za spolupráci finančně odměňován, jako tomu bylo zvykem u StB? Kdo VKR nejvíc zajímal jako možný spolupracovník? |
