Navíc soudím, že i špinavá práce se má dělat pořádně a odsuzuji vydavatele za to, že mu jeho zisk nestál za to, aby věnoval péči odvšivení knihy od té šílené záplavy pravopisných a gramatických chyb, která se přímo vysmívá luxusní vazbě a vysoké ceně knihy.
Poslední větou jsem se přiznal, že jsem obětoval nemalou částku, Mein Kampf jsem si koupil a dokonce celý poctivě přečetl. Aniž si to mnozí uvědomují, nacistická okupace se svými důsledky nějak dotkla téměř každého z nás. Mnohokrát jsem si proto kladl otázku, jak je možné, že Hitler dokázal svést národ, o jehož kulturní vyspělosti, pracovitosti a pořádkumilovnosti nelze mít pochyb, a přimět jej až k chování nedůstojnému zvířat. Sáhl jsem proto chtivě pro odpověď také po knize, kterou mi Michal Zítko zpřístupnil. Odpověď jsem v ní však nenašel. Je to myšlenková slátanina, zcela nepřesvědčivá, v každém případě však ukazující, že Hitlerova osobnost, jeho činy a chování jeho souvěrců mají kořeny v příznačných podmínkách doby a místa, které již dávno přestaly působit. Pochybuji, že by dnes tyto pokleslé myšlenky mohly někoho oslovit, tím méně nás, kteří máme s nacismem svou kolektivní zkušenost a žijeme v úplně odlišných poměrech.
Právě proto mi však rozsudek, vynesený nad Michalem Zítkem, vadí. Na předlistopadovém režimu mě mimo jiných nešvarů popouzelo také to, že nějaká anonymní státostranická svoloč si dovolovala rozhodovat o tom, co smím číst. A hle, dnes jsou zde znova rádoby "demokratičtí" koniášové, kteří si zpupně osvojují z moci svého úřadu rozum a právo rozhodovat o tom, kterou knihu smím dostat do rukou, aniž by prokázali svou vzdělanostní, kulturní a morální způsobilost takové soudy vynášet. Přitom snad není z historie znám jediný případ, kdy by kniha sama o sobě vyvolala ohrožení nějakého státního zřízení. Není ostatně prokázána a ani neexistuje souvislost mezi prvotním zveřejněním Mein Kampfu a rozkvětem nacistického hnutí.
Tvrdý rozsudek, směřující k potlačení volného přístupu k informacím, byl navíc vydán v zemi, v které až dosud úspěšně unikají soudu zločinci, kteří pozvali v r. 1968 "bratrská" vojska, a pak jim horlivě pomáhali v potlačování svobod spoluobčanů. Vynesli jej soudce státu, v němž nebyl potrestán žádný z politických zločinců, kteří posílali zásahové jednotky SNB mlátit účastníky protirežimních manifestací. Lidé, o nichž hovořím, skutečně hmatatelně poškozovali občanská práva, přesto zůstávají beztrestní. Kontrast mezi beztrestností těžkého zločinu vlastizrady a tvrdým trestem za Zítkův sporný čin je křiklavý a zpochybňuje českou spravedlnost jako takovou. Rozsudek byl navíc vynesen v situaci, kdy je u nás volně přístupný Komunistický manifest (shodou okolností další Zítkův vydavatelský "počin"), Stát a
revoluce, oslavný životopis Stalina, Protokoly sionských mudrců a jiná díla šířící další ideologii, rovněž směřující k potlačování občanských práv. V případě komunistické literatury jde o podporu ideologie, u nás ještě nedávno triumfující a dosud nepochybně strašící v hlavách části národa. V tomto případě bych spíše chápal profylaktický zásah proti vydavatelům marx-leninské klasiky, ačkoli ani ten bych neschvaloval. Je také pozoruhodné, že bylo označeno za trestné vydání nezáživného, nudného a tedy propagandisticky málo účinného Mein Kampfu, zatímco šíření účinné obrazové informace o Hitlerovi, jeho pomocnících a jeho válečnících po dobu řady týdnů veřejnoprávní televizí nikomu nevadí (a je to tak dle mého názoru dobře). Na pozadí všech těchto okolností absurdnost rozsudku nad Michalem Zítkem obzvlášť vyniká.
Odmítám domněnku, že opatření knihy komentářem by zahladilo domnělý zločinný charakter vydavatelova poklesku. Nikdo nezaručí, že čtenáři by komentář četli, či že by se jím dali názorově ovlivnit. Ač je to k nevíře, lidé nakonec k rozhodování používají vlastní hlavy.
Z rozsudku nad Michalem Zítkem vyvozuji jediný závěr: Koniášové, kteří se na této ostudě české justice podepsali, nejsou obránci demokracie, nýbrž nositelé totalitního myšlení, které ze zásady omezuje svobodu informací a přiznává státním úředníkům moc a od ní odvozené právo a rozum svévolně rozhodovat o tom, na které informace mají jejich (zřejmě ve srovnání s nimi duševně zakrnělí) spoluobčané právo.Tam, kde policie a soudy určují, co se smí číst, tam končí svoboda a demokracie. Proto vystoupením na obranu Michala Zítka hájím své nezadatelné právo číst cokoli, co mne zajímá a od něho odvozené právo vydavatele, vydat cokoli, co najde čtenáře. Představa, že koniášové z Prahy 7 jsou jen pověstnou špičkou ledovce a že takových, jako jsou oni, mohou být v našich orgánech činných v trestním řízení třeba i desítky dalších, mě děsí. Věřím, že odvolací soud tento ostudný rozsudek zruší. Považoval bych pak za správné, aby se následně Michal Zítko spravedlivě potrestal sám tím, že převede podstatnou část svého špinavého zisku z vydání Mein Kampfu na charitativní účely.
