Klávesové zkratky na tomto webu - základní­
Přeskočit hlavičku portálu

Kongo, Uganda, Súdán: srdce Afriky má nová vražedná pole

  14:08aktualizováno  15:29
Střed Afriky má nové oběti, nové uprchlíky – a staré viníky. Je to jako domino: z Ugandy vyhnali rebely, ti utekli do Konga, kde začali zabíjet Konžany. Ti si mysleli, že před násilím utečou do Súdánu, ale dosáhli jen toho, že válku přitáhli s sebou. Srdce Afriky tak má nová vražedná pole. Irská novinářka Niamh Nic Carthaighová odtud poslala reportáž pro MF DNES.

Kongo, Uganda, Súdán - srdce Afriky má nová vražedná pole. | foto: Reuters

Mboliho unesli rovnou ze školy. Spolu s ním taky jeho bratra Muku. A dvacet spolužáků. Vytáhli je přímo ze třídy. Jejich vesnice v severovýchodní části Demokratické republiky Kongo se stala terčem dalšího z nekonečných útoků ugandské skupiny rebelů, která si říká Armáda Božího odporu.

"Přinutili nás odnést věci, které ukradli ve škole a vesnici," vypráví šestnáctiletý Mboli. "Bili nás a říkali: ‚Jděte rychle a potichu!‘ Musel jsem nést náhradní díly do kola. Byly v pytli, který mi sahal až do pasu. Ostatní táhli kila ořechů, pytle rýže, dokonce i kytaru a solární systém z našeho kostela."

Statisíce lidí musely před konžským konfliktem utéct ze svých domovů. Nyní jsou závislí na humanitární pomoci, kterou dostávají v uprchlických táborech.

"Lidi, které jsme cestou potkali, zabíjeli přímo před mýma očima," pokračuje Mboli. "Bili je holemi, bodali bajonety a pak házeli jejich těla do řeky. Bál jsem se, že když se zastavím, zabijí mě taky. Tak jsem pochodoval a pochodoval a nesl ten těžký pytel. Ráno nám dali každému 25 ran – to byla snídaně. A pak jsme šli celý den."

Mboli a všichni další se paradoxně stali obětí akce, která jim měla přinést bezpečí. Armády Ugandy, Konga a jižního Súdánu se pokusily potřít rebely, ale ofenziva situaci ještě zhoršila: vyvolala násilnou odvetu rebelů proti civilistům v severovýchodním Kongu. Během těchto útoků bandité plení a často i vypalují celé vesnice, stínají lidi mačetami, unášejí ženy a děti jako sexuální otroky či je nutí odnášet uloupenou kořist nebo zapojit se do konfliktu.

Podle oficiálních odhadů bylo ze svých domovů a půdy vyhnáno na 250 000 Konžanů. Desetitisíce lidí uprchly do sousedního jižního Súdánu, kde hledají bezpečí a pomoc. V těchto oblastech povstalci nicméně také působí a jejich občasné útoky vyhnaly z domovů již tisíce Súdánců.

Není čas pohřbívat mrtvé

Po třech dnech rebelové nařídili Mbolimu a některým dalším chlapcům, aby odešli. Jeho bratr musel zůstat. Neměli čas se rozloučit. Když se Mboli vrátil domů, všechno bylo zničené a nikdo tam nebyl.

Statisíce lidí musely před konžským konfliktem utéct ze svých domovů. Nyní jsou závislí na humanitární pomoci, kterou dostávají v uprchlických táborech.

"Otec s matkou zůstali poblíž vesnice a schovávali se v lese, aby zjistili, co se s námi stalo. Když jsem jim řekl, že tam Muka musel zůstal, otec se rozplakal. Řekl, že na něj už nemůžeme čekat a musíme utéct."

Během nájezdů, kdy lidi ovládá pouze panická snaha utéci před útočníky, často není čas čekat na ty nejpomalejší a nejstarší, ani pohřbívat mrtvé. V jiných případech, podobně jako u Mboliho rodičů, lidé utíkají z obav před další sérií násilí a krveprolitím. Horečně se snaží shromáždit svou rodinu, sebrat, co unesou, a vydávají se na nebezpečnou a nejistou cestu přes hranice.

Uprchlíci utíkají přes hustý deštný prales, který spojuje Kongo a jih Súdánu. Musí se mít stále na pozoru před rebely a ohrožují je také divoká zvířaty. Mnozí z nich přežívají na lesních koříncích a vodě, kterou v pralese naleznou.

Jakmile se dostanou do Súdánu, hledají pomoc v uprchlických táborech nebo si postaví chatrče v súdánských vesnicích.

Když se rodí za pochodu

Někdy zůstávají poblíž silnic vedoucích do Konga a čekají na zprávy o svých blízkých, kteří zůstali v Kongu nebo byli uneseni. Někteří se dokonce plahočí zase zpátky, ale jen na několik dnů, to aby obdělali svá pole a pokusili se vypěstovat nějaké potraviny. Vyčistí a okopou políčko, přitom se dívají, jestli se odněkud neblíží rebelové, a pak se zase vrátí. Za pár dní tuhle nebezpečnou cestu opakují.

Ale i jižní Súdán je už zase nebezpečný. Mnoho let tam byla krvavá občanská válka, teď tam znovu narůstá počet násilných střetů. V oblastech při hranicích s Kongem si skupiny konžských uprchlíků i místních obyvatel v obavách před dalšími útoky vyrábějí vlastní zbraně a organizují vesnické hlídky.

Statisíce lidí musely před konžským konfliktem utéct ze svých domovů. Nyní jsou závislí na humanitární pomoci, kterou dostávají v uprchlických táborech.

"Je smutné, že tito lidé musí hledat bezpečí v regionu, který sám není bezpečný," říká Karl Nawezi, vedoucí mise Lékařů bez hranic v jižním Súdánu. "Naše zdravotnické týmy napříč jižním Súdánem už tak zápolí s obrovskými potřebami Súdánců. Naši konžští pacienti nám nicméně říkají, že i přesto, že je tu Armáda Božího odporu také aktivní, cítí se tu o něco bezpečněji."

Jakmile začali do jižního Súdánu proudit uprchlíci z Konga a na pochod se dalo i mnoho vysídlených Súdánců, zahájily týmy Lékařů bez hranic, které v zemi již působily, krizovou pomoc, v jejímž rámci poskytují běžencům a vysídleným obyvatelům základní zdravotní péči, materiál na zbudování přístřeší a hygienické prostředky.

"Lidé na útěku potřebují pomoc možná víc, než kdyby byli ve svých vesnicích," říká Karl Nawezi. "Představte si ženu ve vysokém stupni těhotenství, jak utíká džunglí do země, kterou nezná a kde začne rodit. Jsme tu od toho, abychom jí nabídli bezpečné místo pro porod, kde o ni bude postaráno, abychom zajistili pro ni a ostatní, kteří jsou na tom podobně, důstojné zacházení. Během prvního týdne po otevření kliniky v jednom uprchlickém táboře jsme ošetřili na 500 lidí.”

Rány na duši

Zdravotnická pomoc, jídlo, přístřeší a hygienické prostředky jsou nezbytné. Uprchlíci však potřebují i něco jiného. Mnozí z uprchlíků trpí kvůli svým zážitkům a neustálé hrozbě útoku těžkými traumaty. Nepřišli jen o své blízké a domovy, ztratili také pocit bezpečí.

Najednou bylo zřejmé, že je proto třeba léčit i jejich duši. Psychologičtí poradci pořádají skupinová i individuální sezení a hovoří s nimi o tom, jaký má na ně násilí psychický vliv.

"Nikdy nezapomenu na jednu ženu, která sedávala v táboře pod stromem a plakala. Její dcera byla znásilněna před jejíma očima a pak unesena. Nevěděla, jestli je ještě naživu nebo není," vzpomíná Francesca Mangia, která řídí pomoc v jednom táboře. "Násilí tu ničí životy. Lidé nemohou usnout, protože útoky na jejich vesnici se staly po setmění a oni se bojí v noci zavřít oči."

A hranice jižního Súdánu stále překračují noví uprchlíci. Bez jistoty, kdy násilí skončí a zda se někdy vrátí do svých domovů, prostupuje jejich životy pocit beznaděje a nejistoty. Někdy jim však dojdou i dobré zprávy. Jako třeba Mboliho rodině.

Čtyři měsíce po útěku do Súdánu obdržela zprávu, že se Mukovi, kterého unesli rebelové, podařilo uprchnout ze zajetí Armády Božího odporu a že je v nemocnici. Jeho otec se pokusil vydat zpátky do Konga, aby syna našel a přivedl zpět. Cesty však byly zrovna příliš nebezpečné, a tak se nakonec do Konga nedostal. Zkusí to opět později, jakmile bude mít pocit, že cesty jsou bezpečnější. Pro Mboliho rodinu nicméně život zůstává bezútěšný.

"Mám hrozný strach o Muku i o naši budoucnost. U nás doma v Kongu jsou ugandští rebelové. Jsem uprchlík v Súdánu a ti rebelové jsou už i tady. Není možné přemýšlet o budoucnosti. Copak nějakou máme?"

Nová jatka: teď na styku konga, ugandy, súdánu

Kdyby si peklo chtělo zřídit na Zemi filiálku, ze všech lidských mučíren a vražedných polí by si teď vybralo asi tohle ztracené místo v srdci Afriky.

Stýkají se tady hranice Konga, Ugandy a Súdánu. Už to hovoří samo za sebe: tři země, kde se s velkou pílí zabíjí (či zabíjelo), znásilňuje, usekává vše, co useknout jde, vyhání z domovů a umírá na útěku vyčerpáním i nemocemi.

Matematici by řekli, že v trojúhelníku násilí teď došlo k průniku všech tří množin.

Přesto je tohle místo tak trochu ve stínu. Když se řekne Kongo, svět si vzpomene na masakry o pár set kilometrů víc na jihu. Mají větší publicitu. Súdán zase připomene spíš Dárfúr a občanskou válku severu proti jihu, v níž zahynuly statisíce. A v Ugandě řádila šílená Armáda božího odporu, jejíž vůdce Joseph Kony chtěl nastolit v zemi jakýsi teokratický stát "podle Bible".

Dělal to tak, že jeho lidé masakrovali vesničany a kradli jim chlapce, aby z nich dělali dětské vojáky, a dcery, aby si z nich dělali postelové otrokyně. Chtěl, aby se všichni řídili podle deseti přikázání, a dodal nová. Například: Nebudeš jezdit na bicyklu. To je hřích, jenž se trestal amputací nohy. Nebo: Nebudeš chovat prasata. Tento hřích byl ještě horší než jezdit na kole, a tak se trestal smrtí.

Poté, co tuhle "armádu" Uganďané po dvaceti letech konečně vypráskali, exportovala násilí za hranice. Jednoduše prchla do Konga a tam dělala to, na co byla zvyklá.

Přepadávala a rabovala konžské vesnice a k tomu ještě využívala nové základny jako odrazový můstek k útokům do Ugandy. Mohla se cítit úplně v bezpečí: Uganďané za ní na konžské území nemohli a Konžané je nechávali na pokoji, protože v téhle části země panuje bezvládí. Navíc mají plné ruce práce s násilím ve zmiňované oblasti víc na jihu, kde se děje totéž, jen ve větším měřítku.

Konyho "armáda", což je asi tisíc bojovníků a zbytek tvoří ukradené děti, rozlévá násilí dál po celé střední Africe. Už kromě Konga a Ugandy operují v jižním Súdánu a Středoafrické republice. Když Konžané začali prchat před Konyho lidmi do Súdánu, zjistili, že hrdlořezové tam šli za nimi.

A nikdo jim nemůže pomoci. Říká se, že na tom, aby rozsévali strach v Súdánu, má paraxodně zájem súdánská vláda. V Africe je totiž všechno složitější, než jak to vypadá: v Súdánu byla občanská válka, v níž si jih vybojoval autonomii. Centrální vláda na severu využívala vždy Konyho, aby oslabila jižanské povstalce, a dělá to i teď, když nastal mír. Jde jí o to, aby to jižanům hezky osladila.

Nic nezmůžou ani modré barety OSN, které hlídají jih Súdánu. Je příliš rozlehlý.

Konyho počínání vypadá jako bezhlavý sadismus, ale má logiku: nutí vojáky všech států hlídat hlavně vesnice, a tak si rebelové mohou být jistí, že na ně nikdo nezaútočí.

Když najdou nehlídanou ves, použijí ji k doplnění kanonefutru. Děti jsou poslušné a učenlivé. Snadno se zlomí (snáz poté, když je přinutí, aby zabíjely příbuzné a jedly lidské maso). Děti si navíc neuvědomují následky svých činů, pokud je konají jiným, a tak se mohou chovat velmi brutálně. Kony už takhle postupně unesl přes pětadvacet tisíc dětí.

A nevypadá to, že by to mělo brzy skončit.

Milan Vodička, redaktor MF DNES

Autoři:


Trump ohrožuje světovou bezpečnost, řekl historik Lukeš v Rozstřelu





Hlavní zprávy

Další z rubriky

Figuríny s oběšenci se objevily v úterý ráno 22. října na pražském Klárově
ZÁPISNÍK: Panika o českých volbách a sex v Japonsku

Cizinci se divili, proč Češi šílí kvůli volbám. Vzpomínky na válku. Málo sexu u Japonců podle The Washington Post. Fotbalové paměti. To jsou témata zápisníku...  celý článek

Miss America 2014 Nina Davuluri. Někteří Američané ji šmahem odsoudili jako...
ZÁPISNÍK. Miss America a vůdkyně Bobo. Papež poskytl interview

Hrozné, Miss America je mohemedánka. Pinožení u klausistů. Proč na rozdíl od Němců odsuzujeme velkou koalici. Rozhovor Svatého otce. To jsou témata zápisníku...  celý článek

Demonstrace na podporu ruské dívčí kapely Pussy Riot v Madridu (17. srpna 2012)
ZÁPISNÍK: Pussyriotismu zdar. Babiš nebo Zemanovci?

Dávka angažované poezie. Nápad na byznys s politickým deštěm. Hledání odpovědi na otázku: Kdo je horší? To jsou témata zápisníku "Minulý týden", který vychází...  celý článek

Najdete na iDNES.cz



mobilní verze
© 1999–2017 MAFRA, a. s., a dodavatelé Profimedia, Reuters, ČTK, AP. Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí, šíření či dalšího zpřístupňování článků a fotografií je bez souhlasu MAFRA, a. s., zakázáno. Provozovatelem serveru iDNES.cz je MAFRA, a. s., se sídlem
Karla Engliše 519/11, 150 00 Praha 5, IČ: 45313351, zapsaná v obchodním rejstříku vedeném Městským soudem v Praze, oddíl B, vložka 1328. Vydavatelství MAFRA, a. s., je členem koncernu AGROFERT.