Klávesové zkratky na tomto webu - základní­
Přeskočit hlavičku portálu

Konečně! Osmičkový rok je pryč

  14:01aktualizováno  5. ledna 11:25
A konečně tak může začít debata o tom, jak jsme naložili s dvaceti lety, která už pomalu uběhla od listopadu 1989.

Zatímco Masarykova republika se zrodila z válečného triumfu, bídy a hladu, ta Havlova začínala z marasmu, píše Pavel Kosatík. | foto: Tomki Němec - FOTOPLUS

Při bilancování polistopadové doby, kterého letos jistě nebude málo, právem musí dojít na důkladnější srovnání s první republikou. Podobností je totiž až příliš mnoho. Dvakrát dvacet let. Obdobné revoluční nadšení na začátku i pocit zklamaných očekávání, který přišel časem. Existují však i rozdíly: stát, který na tom byl duchovně a kulturně podle všeho lépe než my dnes, skončil svou existenci politickou katastrofou.

Na dálku a opticky to může vypadat, že česká společnost v čase převratu v roce 1918 na tom byla hůře než ta z roku 1989. Byla "stará“, starší o tři čtvrtě století, což se současnému pohledu může jevit jako synonymum slova "zaostalá“. Také další optika se zdá svědčit ve prospěch listopadu: v roce 1918 se zpívalo o tom, že "tři sta roků“, míněno za Habsburků, "jsme trpěli“, kdežto v roce 1989 se trvání ukončeného utrpení zaokrouhlovalo na čtyřicet, někdy na padesát let. Z hlediska aritmetických počtů jsme na tom před dvaceti lety byli lépe. Ale aritmetika není jediné kritérium. 

K čemu je dobrý ideál

Oba režimy však odstartovaly z jiných výchozích pozic. Ve svých propagandistických spisech vydávaných za světové války sice Masaryk nazýval Rakousko-Uhersko teokracií a přivolával jeho (historicky podle něho vlastně zákonitý) konec.

první republika

Nejeden český republikán a bořitel Rakouska včetně těch nejproslulejších, jako byli Rašín a Švehla, by se bez fundamentu měšťanských hodnot, osvojených za Rakouska, utopil ve víru revoluce.

Zanikající říši však udržoval v chodu státní aparát, který byl přes všechny své vady vybaven vysokou disciplínou a i v čase revolucí zprava zleva slušně fungoval. Jeho příslušníci často vyznávali hodnoty, které členové mladé a netrpělivé frontové generace toužili jednou provždy zničit – ale z tohoto souboje profesionality a touhy nakonec vyšly starorakouské principy docela dobře. Masarykovy nové, z Ameriky přivezené demokratické zásady by se staly rychle vadnoucím kvítkem, kdyby je nezačali uskutečňovat lidé, pro něž byla existence řádu a loajality k němu psychologickou potřebou.

Nejeden český republikán a bořitel Rakouska včetně těch nejproslulejších, jako byli Rašín a Švehla, by se bez fundamentu měšťanských hodnot, osvojených za Rakouska, utopil ve víru revoluce.

V převratu roku 1918 – na pohled tak fatálním – bylo ve skutečnosti hodně kontinuity. Český člověk si musel vypěstovat odpovědný vztah ke svému státu (v onom smyslu, jak Peroutka psal o jeho "budování“), ale jinak nepřestal doufat, že existují principy, jež jsou nezničitelné. Lidé stále cítili potřebu najít pro sebe bod, z něhož budou moci něčemu sloužit tak, aby v tom nalezli životní smysl.

Tomáš Garrigue Masaryk

Podstata českého "my“ roku 1918 byla ovšem nacionální, protiněmecká. Snem české politiky zprava doleva byla samostatnost. V posledních válečných měsících, s rostoucím hladem a bídou a pod vlivem vývoje v Rusku, přibývalo rovněž sociálních požadavků. Hlavním cílem, k němuž v té době pracovala česká politika, zůstával stát. Když přišel, byl to zázrak, začátek nového letopočtu.

V posledních třech stovkách let nebylo možné ho k ničemu přirovnat. Kontinuita se hledala u husitů a v odčinění Bílé hory, v duchu protestantské tradice, jak o ní v České otázce i jinde psal Masaryk. Zakládala se nová utopická říše – ne snad tisíciletá tak jako jinde, třistaletá (v zrcadlové symetrii k bělohorské porážce) však jistě.

Češi se mohli okolo Masaryka semknout mnohem dřív, ale udělali to, až když jim vytvořil stát. Kolem tohoto nacionálně vnímaného státu, do kterého se rozhodli přibrat i zaostalé Slováky a kde strpěli poražené Maďary a Němce, se pak semkli – což jim dovolilo otevřít oči také pro "zbytek“ Masaryka, přesněji řečeno to nejpodstatnější z něho: pro jeho koncept demokracie založené na ideálu zduchovnělého člověka, který dbá o disciplínu i sebevýchovu.

Úředníci, učitelé, ale třeba také vojáci nebo četníci pozdvihli hlavu od starorakouských rituálů a pochopili, že mimo tuto zažitou měšťanskou každodennost existuje ještě Masarykův ideál. Jakmile se k němu upnuli, republika během pár let zařadila duchovně a kulturně nejméně dvojnásobnou rychlost a začala snášet plody: Čapka a Vančuru, Štyrského a Toyen, Janáčka a Martinů, Voskovce a Wericha, funkcionalistickou architekturu.

Povážlivý nedostatek "my“

Restart v listopadu 1989 vypadal jinak. Zatímco Masarykova republika se zrodila z válečného triumfu, bídy a hladu, ta Havlova začínala z marasmu. V tom, co má být, nejenže nebylo shody, nýbrž popřevratové nadšení často milosrdně skrývalo skutečnost, že na budoucnost není vůbec žádný názor: heslo "zpátky do Evropy“, dárek zvenčí, jím jistě nebylo. V roce 1989 panovala obecná shoda pouze v jednom: že nelze pokračovat tak jako dosud. Tento názor sdíleli dokonce i nejvyšší funkcionáři komunistické strany, jimž se starý režim přitom vyplácel. Ani oni v pokračování dosavadního "socialismu“ neviděli budoucnost.

republika po roce 1989

Milionům hříšníků čelila hrstka spravedlivých, která se v davu brzy ztratila. České "my“, obsažené v Havlově proslulé větě "Nejsme jako oni“, neměl kdo uskutečňovat.

Při hledání kontinuity se tentokrát nešlo zpět o stovky let, nýbrž jen před rok 1948, popřípadě 1938. Brzy se však ukázalo, že není k dispozici dost loajálních lidí schopných na nedávnou tradici navázat. Milionům hříšníků čelila hrstka spravedlivých, která se v davu brzy ztratila. České "my“, obsažené v Havlově proslulé větě "Nejsme jako oni“, neměl kdo uskutečňovat. Vznikla situace podobná té, kdy vzbouření vězni převezmou vládu nad svým nápravným ústavem: věří, že vykonávají spravedlnost, ale mívá to háčky. Nejen od tisíců spolupracovníků Státní bezpečnosti, ale ani od ostatních hříšníků se "starorakouská“ loajalita ke státu nedala moc očekávat. Jediné, jak bylo možné situaci pomoci (a třeba Václav Havel zvolil tuto taktiku), bylo dát hříšníkům novou šanci a věřit, že alespoň část jí využije k nápravě.

Domácí tradice se nakonec (i vlivem propojující se Evropy) ukázaly jako relativně málo podstatné. Bylo to asi štěstí.

Listopad 1989, Praha

Národní i společenská identita byly za čtyři desítky let života uvnitř sovětského bloku rozmyty tak důkladně, že všude, kde to šlo, v devadesátých letech dostalo přednost přebírání zkušeností z demokratického Západu. Kardinální otázkou polistopadového vývoje se pak stalo, zda v sobě společnost dokáže najít nový tmel – namísto starého nacionálního. Němci byli za horami a vymezovat se vůči nim ztratilo smysl, což společnosti poskytlo šanci rozpoutat debatu o skutečně občanských, demokratických a nenacionálních hodnotách.

Naději vzbuzovalo třeba to, že plány nové, polistopadové společnosti byly zpočátku mnohem skromnější než v roce 1918. Utopie se řešily pouze zřídka, většinou se mluvilo o tom, že se vřadíme mezi "standardní“ demokracie a dosáhneme toho, co je jinde již samozřejmostí. Kdo by proti tomu něco namítal?

A to přesto, že krotší cíle často spočívaly v pouhém napodobení: za důkaz, že se stáváme "standardní“ demokracií, se v devadesátých letech považovala i existence bezdomovců; v Londýně nebo v New Yorku byli na ulicích také.

Prošustrovaný kapitál

Na první polovinu devadesátých let dodnes mnozí vzpomínají jako na čas víry a naděje: sice pomalu hasnoucích, avšak definitivně zkompromitovaných až zrušením politiky opoziční smlouvou z roku 1998. Až do té doby pro pospolité myšlení v české politice zbývalo místo. Kromě víry v sebe sama měl člověk na výběr i mezi slušnou řádkou politických osobností, jimž tehdy mohl věřit právě tak. Když na jaře 1991 máslo zdražilo na dvojnásobek, věřili dokonce i důchodci, že se to děje proto, abychom se všichni měli lépe. Když začala kuponová privatizace, bylo obecným přesvědčením, že šanci zúčastnit se mají všichni bez rozdílu. "Český sen“ se tehdy podobal tomu "americkému“: týkal se v podstatě všech a dával naději, že české pospolité "my“ se obnoví – prozatím jenom na sdílených materiálních, nikoli duchovních hodnotách, ale přece.

Dramatik politikem.

Naději, nejúžasnější politický kapitál, jaký si lze představit, potom česká pravicová politika v devadesátých letech prošustrovala způsobem, jaký dodnes bere dech. Základem každé slušné společnosti je jistota ve vztahu k majetku: zpočátku bezmezná společenská důvěra v právní rámec transformace však dostala za Klausových vlád dardu, která i dnešní, mnohem důvěryhodnější pravicové politice bere voliče, kteří by jinak s jejím programem neměli problém. Jako stranická image se napravo zafixovalo, co na levici často nevadí: vychytralost.

Co se to po nás vlastně chce?

Obojí společenský program, tedy "navázat na Masaryka“ a „převzít zkušenosti ze Západu“, se po čase zrelativizoval. Masaryk (coby synonymum první republiky) se zdál daleko, doopravdy se o něho (a o jeho republiku) bavilo hádat kromě historiků už jen důchodce.

Liberální víra devadesátých let se zkompromitovala vlastní ortodoxií, která ji poněkud trapně připodobnila marxismu. Jistěže má každý myšlenkový svět svá pravidla; je však dobré vědět, že život je vždy mnohem více než "uskutečňování standardu“. Nestačí být jen pevný ve svých pravých nebo levých názorech, ale je také dobré vědět, že výsledkem je vždy "třetí cesta“, že život je víc než teoretické a černobílé principy.

To se musí zapít.

Při neexistenci starého nacionálního zájmu a s vědomím, že slogan "zpátky do Evropy“ sice vyvede společnost z izolace, ale nevytvoří její identitu, se začalo ukazovat, jak silně v české společnosti chybí to, co v některých jiných a šťastnějších národních a státních komunitách tvoří jejich tmel: tedy spontánní a zdola nahoru jdoucí vůle k občanské odpovědnosti jednotlivce, která, rozmnožena v kolektivu, tvoří základ úspěšného fungování demokratických institucí. Bez nacionalismu, který nás naštěstí opustil, a bez evropských obalů, které by správně měly jenom obejmout a do kontextu vřadit to, co budeme mít svého, stojíme dvacet let po listopadu podivně osiřelí a na rtech máme otázku: Co se to po nás v té podivné demokracii vlastně chce?

Všechny své základní demokratické instituce máme. Každému, kdo by o tom snad pochyboval, dokážeme, že v hlavním městě zasedá dolní i horní komora parlamentu. Že si u voleb odhlasujeme, koho se nám zamane. Že máme státem skoro nekontrolovanou justici, na státu nezávislá média atd. Zároveň však nemáme jistotu, zda tato tělesa nejsou tak trochu mrtvými schránkami obalujícími život, který v nich byl a měl by stále být. "Zde stojím, protože nemohu jinak“ je myšlenková pozice, která v českém veřejném životě skoro neexistuje.

Nový a zodpovědný český občan se za dvacet let po listopadu v dostatečném počtu nezrodil, poptávka po něm trvá.

Autor:


Trump ohrožuje světovou bezpečnost, řekl historik Lukeš v Rozstřelu





Hlavní zprávy

Další z rubriky

Syrští povstalci v bojích o město Chanasír nedaleko Aleppa (27. srpna 2013)
ZÁPISNÍK: Potáhneme na Sýrii! Čeští komunisté milují Severní Koreu

Moderátor usnul, mezi českými novináři se objevily výzvy k válčení a komunistický hejtman mluvil s velvyslancem KLDR o povodních, píše komentátor MF DNES...  celý článek

Miroslav Kalousek po jednání s prezidentem Milošem Zemanem.
ZÁPISNÍK: Několik slov chvály

O jednom kolegovi novináři a o nadávání na média. O české otázce a třech divadelních představeních. A také gratulace Miroslavu Kalouskovi, to jsou témata...  celý článek

Edvard Beneš před svou vilou
ZÁPISNÍK: České sebebičování. Přijali jsme Mnichov a vůbec

Obama přestal kouřit kvůli své ženě a lidem chybí nadhled. Říkáme, že jsme nejhorší a že se Beneš v roce 1938 choval jako "zbabělec".To jsou témata zápisníku...  celý článek

Najdete na iDNES.cz



mobilní verze
© 1999–2017 MAFRA, a. s., a dodavatelé Profimedia, Reuters, ČTK, AP. Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí, šíření či dalšího zpřístupňování článků a fotografií je bez souhlasu MAFRA, a. s., zakázáno. Provozovatelem serveru iDNES.cz je MAFRA, a. s., se sídlem
Karla Engliše 519/11, 150 00 Praha 5, IČ: 45313351, zapsaná v obchodním rejstříku vedeném Městským soudem v Praze, oddíl B, vložka 1328. Vydavatelství MAFRA, a. s., je členem koncernu AGROFERT.