Klávesové zkratky na tomto webu - základní­
Přeskočit hlavičku portálu

Vozy nám vzali, koně podřízli. Romové před 55 lety přestali kočovat

  4:04aktualizováno  4:04
"Bylo to, jako když zavřete ptáka do klece a nemůže ven," posteskne si 74letá Ludmila Lakatošová. Na mysli má zákaz kočování v roce 1959. Koně kočovníků tehdy skončili na jatkách a v JZD, vozy na smetišti. A její rodinu a tisíce dalších Romů komunisté nahnali z maringotek do domů a paneláků.

Dnes olašští Romové Lakatošovi bydlí v domku ve Veltrubech na Kolínsku. Kočovné časy připomíná už jen maringotka na zahradě. Zbyl jim jediný čtvernožec - statný poník Cipísek, který se prohání v zabláceném výběhu ve společnosti nablýskaného mercedesu.

Fotogalerie

Čtyřiaosmdesátiletý Silvestr Lakatoš špatně vidí, špatně slyší, na události staré více než půlstoletí se ale rychle rozpomíná. "Byl to čundrácký život. Jezdili jsme Morava, Slovensko, Čechy, Plzeň, Karlovy Vary, všude. I v Praze u mostu Barikádníků jsme stávali. Měli jsme maringotky a takové valníky," popisuje.

Karavana jeho rozvětvené rodiny kočovala po celý rok. V zimě je hřály ohně, kolem kterých se zpívalo a tancovalo. Hlad často tišil lup z polí a kurníků. "Já musela krást slepice a brambory, protože jsme neměli co jíst. Když jsme přijížděli do vesnic, lidé říkali: Cikáni jedou, dávejte si pozor na slepice," směje se Lakatošová.

Kočovníci se museli hlásit na úřadech v únoru 1959

Komunisté ale měli pro tuláckou romantiku pramalé pochopení. V rámci státem řízené asimilace Romů - a také po vzoru SSSR - se rozhodli kočování zakázat. Zákon o trvalém usídlení kočujících osob přijalo Národní shromáždění 17. října 1958, platit začal už 11. listopadu. Materiál o pouhých pěti paragrafech sice Romy ani jednou nezmiňuje, namířen byl ale hlavně proti nim. Za porušení zákazu kočování hrozilo 6 měsíců až 3 roky vězení.

Lakatošovy zastihla předběžná razie v lesíku u Poděbrad, v místě, kterému zdejší lidé říkají Bažantnice. "Tam na nás ráno přišla SNB, vzali nám občanské průkazy a papíry od koňů. Bylo nás asi deset až dvacet vozů," vzpomíná Lakatoš. Úřady jeho rodinu přemístily do nedalekých Peček.

Lepší z pěti jejich koní zamířili do JZD, ti starší na jatka. Kočovníkům zabavili i vozy a maringotky. "Jako provizorní bydlení nám dali železniční vagony, jak se tam dávají prasata a dobytek. Nezůstalo nám nic. Byli jsme lidi do světa, cestovali jsme. Sebrali nám život," dodává Lakatošová a často řeč stáčí na neprávem zabavený majetek. Až později si rodina ze skromného platu jejího manžela, který dělal pomocné dělnické práce v Kovopodniku, uspořila na vlastní domek v Poděbradech.

Rozptyl Romů státu nevyšel

Pár let po zákazu kočování se komunistický režim pustil do další monstrakce. V polovině 60. let přichystal takzvaný rozptyl z míst nežádoucího soustředění osob cikánského původu. Cíl byl rozmístit Romy zejména ze slovenských vesnic různě po českém území. Záměr se ale uskutečnil jen částečně a nakonec se od něj upustilo.

Historii kočování nenávratně poznamenal zejména 3. až 6. únor 1959. V těchto dnech se po celém Československu museli všichni kočovníci starší 15 let dostavit k soupisu na národní výbor tam, kde právě přebývali. "Měli oznámit, zda se usadí v místě soupisu, vyberou si jiné místo stálého pobytu, nebo se vrátí do obcí, v nichž dříve trvalý pobyt získali. Protože nebyl dostatek bytů, bývalí kočovníci často bydleli ještě dva až tři roky v maringotkách na špalcích," říká historička Nina Pavelčíková z Ostravské univerzity, která se zaměřuje na poválečnou historii Romů.

Kdo na národní výbor nepřišel, toho čekala "návštěva" esenbáků. Dorazili i do míst, kde dnes stojí pražské sídliště Černý Most. Tam tradičně zimovala skupina Romů, která pendlovala mezi Československem a NDR. "Romové je nejdřív hnali. Jejich vůdci Gáborovi, kterému jsme říkali Budulaj, jsem ale později vysvětlil, že nemá smysl, aby se bránili, protože je zavřou a děti vezmou do ústavů. Alespoň si vymínili, aby rodiny bydlely pospolu," líčí romský aktivista Ladislav Goral, který tehdy působil jako zprostředkovatel mezi Romy a úřady.

Ty ale nebyly schopné odlišit, kdo vedl kočovný či polokočovný život. Podle Pavelčíkové to často úředníci posuzovali jen tak od oka a vliv mělo třeba i to, když se jim někdo nelíbil. V jejich spárech často končili i usedlí Romové, kteří byli pouze na návštěvě u příbuzných. Výsledkem razie byl soupis čítající 46 500 osob, z nichž ale skutečně kočovala jen malá část. Na seznamu kupříkladu byly i zhruba tři tisíce kolotočářů a cirkusáků neromského původu.

Chaos pokračoval i v dalších letech. Evidence bývalých kočovníků se často poztrácela, a národní výbory tak o nich neměly přehled. Romové se sice nesměli nikam stěhovat, velká část z nich ale zákaz nedodržovala. "Například v Karviné na počátku školního roku 1959-1960 zjistili, že polovina dětí ze soupisu i s rodiči zmizela neznámo kam," uvádí historička.

Po válce kočovali už téměř jen olašští Romové

Před zákazem ale na českém území kočovala už jen maximálně desetina Romů. V naprosté většině to byli Olaši, kteří přicházeli zejména z jižního Slovenska, měli vlastní tradice a stranili se nejen většinové společnosti, ale často i ostatních Romů. "Z výsledků soupisu lze velmi zhruba odhadnout, že počet kočujících olašských Romů v Československu se mohl pohybovat mezi 5 až 10 tisíci osob," říká Pavelčíková.

Kočování navíc notně omezil už v roce 1927 zákon o potulných cikánech. Nomádi se od té doby museli prokazovat speciálními legitimacemi s otisky prstů a do některých měst měli vstup zapovězen. Do války se kočovalo spíše v Čechách než na Moravě. Nacisté ale poté zhruba 90 procent všech původních českých a moravských Romů zavraždili. 

Romové kočují ve Francii či Británii. Nomádský život mizí

Zatímco v Česku žijí Romové usedle, v řadě evropských státech část z nich nadále kočuje. Například ve Velké Británii, Francii, Španělsku či na Balkáně - převážně už ale v karavanech. Tradiční nomádský život ale mizí i v zahraničí.

Například ve Francii musí větší obce od začátku 90. let vyčlenit pro nomády prostor na táboření vybavený tekoucí vodou či elektřinou. Často tuto povinnost ale neplní, a legálních míst na kočování tak ubývá. "Nomadismus je tímto kriminalizovaný. Stát chce, aby lidé byli usazení, protože jsou pak lépe kontrolovatelní," řekla dříve iDNES.cz antropoložka Hana Synková z Univerzity Pardubice. Razantně proti Romům postupoval například exprezident Nicolas Sarkozy (více čtěte zde).

Kočovníci se živili, jak jen to šlo. Muži Lakatošovi například brousili nože nebo handlovali koně. "Když byly koňské nebo kravské trhy, tak tam dědečkové a strejdové jeli a prodávali a měnili koně," říká dcera Lakatošových Marie Stojková. Ženy například po vesnicích věštily z ruky a vykládaly karty.

Po válce už o tradiční řemesla kočovníků nebyl moc zájem, a tak se přeorientovali na překupnictví, kšeftování s potravinovými lístky, podomní prodej či sběr nejrůznějších surovin.

Zákaz kočovat narušil letité tradice Romů, životní styl, často i rodinné vazby. "Pro některé to byla katastrofa, neuměli v tom žít. Byli zvyklí něco dělat a najednou nemohli," říká Goral. A vybavuje si fotografii, na které byl na sídlišti v Nitře kůň kočovníků nasoukaný na balkoně v 11. patře. "Jak ho tam dostali, nevím," dodává.

"Násilným usazením bylo zpřetrháno vše z jejich tradičního způsobu života. I po půl století to tyto rodiny nemohou majoritní společnosti zapomenout. Často žijí stále izolovaně od ostatních a ve svých komunitách si udržují olašský jazyk, kulturu a své vnitřní zákony," říká etnoložka a romistka Eva Davidová, která s Lakatošovými mluvila v Pečkách a Českém Brodě dva týdny po jejich usazení.

Ve vzpomínkách Romů se mísí stesk nad ztraceným kočovným životem, ale i hořekování nad lopotou, která jej provázela. Sami připouštějí, že díky usazení se zlepšilo jejich vzdělávání nebo zdravotní péče. "Za kočování se do školy nechodilo. Neumím číst ani psát. Když řeknete, abych se podepsala, tak udělám jenom tři křížky," říká Ludmila Lakatošová.

Zákon zakazující kočování byl zrušen až v březnu 1998, paradoxně na návrh komunistických poslanců Miroslava Grebeníčka a Zuzky Rujbrové. Na Slovensku platil dokonce až do roku 2004.

Dnes už život na cestách české Romy pranic neláká. Výstižně jejich postoj shrnuje dcera Lakatošových Marie Stojková: "Co bychom dělali ve valníku? Kde by se vařilo a koupalo? Kde by se koukalo na televizi?"

Autor:






Hlavní zprávy

Najdete na iDNES.cz



mobilní verze
© 1999–2016 MAFRA, a. s., a dodavatelé Profimedia, Reuters, ČTK, AP. Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí, šíření či dalšího zpřístupňování článků a fotografií je bez souhlasu MAFRA, a. s., zakázáno. Provozovatelem serveru iDNES.cz je MAFRA, a. s., se sídlem
Karla Engliše 519/11, 150 00 Praha 5, IČ: 45313351, zapsaná v obchodním rejstříku vedeném Městským soudem v Praze, oddíl B, vložka 1328. Vydavatelství MAFRA, a. s., je součástí koncernu AGROFERT ovládaného Ing. Andrejem Babišem.