Historie vědy zná dost příběhů o tom, jak badatel skrze trapný omyl k ostudě přišel, i těch opravdu tragických, kdy schopní vědci promarnili roky úsilí na něco, co se nakonec ukázalo být jenom fatou morganou. Za jiné může sloužit třeba teorie éteru jako fyzikálního prostředí pro šíření vln. Výzkum jeho (hypotetických) vlastností pohltil na přelomu 19. a 20. století hodně času a sil, aby se pak nakonec ukázalo, že to je všechno úplně jinak. Existuje ale obor, kde omyl snad tak nebolí, nebo jeho vědomí alespoň přichází po kapkách. Za mého mládí se mu říkalo futurologie, později se vžilo slovo prognostika. Vždy šlo o hádání budoucnosti ne snad přímo pomocí vyššího vnuknutí (jako v případě Libušiny prognózy vývoje Pražské kotliny), ale pomocí přece jenom dost subjektivního zacházení se známými časovými řadami a jejich prodlužování do budoucnosti. Takové prodlužování sice není v zásadě úplně vyloučeno, má však svá pravidla a musí respektovat některé podmínky, které v delším časovém úseku splněny nebývají. Futurologické předpovědi z šedesátých let už měly dost času na to, aby mohly být srovnány se skutečným vývojem, a výsledek pro ně není nijak oslnivý. Nicméně se zdá, že jejich autorům, pokud ještě žijí, to na zdravém spánku příliš neubralo. Poměrně málo se ví, že futurologický nápor šedesátých let nebyl ani zdaleka prvním pokusem nějak si matematizovat křišťálovou kouli. Různé více či méně vtipné pokusy v tomto směru mají svou tradici. Jeden z nich je nejen velice promyšlený, ale pro nás i docela zábavný. Bohužel už nemám k dispozici zdroj, ze kterého jsem celou historku vyčetl, ale snad se čtenář smíří i s mou nevalnou pamětí. Někdy v posledních letech 19. století se kdosi zamyslel nad rozvojem dopravy v tehdy rychle rostoucích městech. Vzkvétal obchod i výroba a růst počtu koní potřebných pro jejich chod byl statisticky snadno prokazatelný. Nejen to, dotyčný si všiml, že někteří koně, přirozeně, slouží k tomu, aby z venkova vozili krmení pro koně. Byl to zřejmě člověk hloubavý a snadno pochopil, že s růstem počtu koní bude potřeba také více těch, kteří budou vozit krmení, a jejich poměr poroste dokonce rychleji. Přirozeně, více krmení budou muset svážet z větší oblasti, méně často se otočí, a tak procento "koní dovážejících krmivo pro koně" mezi všemi koňmi poroste. Autor oné studie si spočítal, jak rychlý to bude růst. Vyšlo mu (a statistická data to jasně prokazovala), že někdy kolem poloviny 20. století už všichni městští koně nebudou dělat nic jiného než jenom vozit krmení pro městské koně. Samozřejmě usoudil, že tak daleko věci jistě nedojdou, a tak se o něco dříve, řekněme někdy ve třicátých letech, musí stát něco zvláštního s městy - nejspíš přestanou existovat. Vědě dává hodnotu to, že se dovede zamyslet nad bludnými cestami. Stejně dobře, jako víme, že když jeden kopáč vykope jámu za 8 hodin, nevykope ji 28 800 kopáčů za vteřinu, víme také, kde byla chyba v úvaze o koních a městech. Věda se nad takovou zkušeností nakonec dovede pousmát a jít dál - v tom je jeden z jejích půvabů. Berme tedy svou vědu vážně, ale nebuďme smrtelně vážní nad každým krokem, který v ní uděláme. Nezapomínejme na koně.
Autor je ředitelem Ústavu teorie informace a automatizace Akademie věd ČR
- pátek 29. prosince 2000
